Přeskočit na obsah

Bjørnstjerne Bjørnson

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Bjørnstjerne Bjørnson
Bjørnstjerne Bjørnson v roce 1887
Bjørnstjerne Bjørnson v roce 1887
Rodné jménoBjørnstjerne Martinius Bjørnson
Narození8. prosince 1832
Kvikne
Úmrtí26. dubna 1910 (ve věku 77 let)
Paříž
Místo pohřbeníhřbitov Vår Frelsers (od 1910)
Povoláníbásník, dramatik, spisovatel, novinář, prozaik a politik
Alma materUniverzita v Oslu
Významná dílaSynnöve ze Slunečného návrší,
Novomanželé,
Selské povídky
OceněníNobelova cena za literaturu (1903)
Manžel(ka)Karoline Bjørnsonová (1858–1910)
RodičePeder Bjørnson a Inger Elise Nordraach[1]
PříbuzníTancred Ibsen, Irene Ibsen Bille a Eleonora Ibsen Borberg (vnoučata)
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikimedia Commons galerie na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bjørnstjerne Martinius Bjørnson (8. prosince 1832, Kvikne – 26. dubna 1910, Paříž) byl norský kriticko-realistický prozaik, dramatik, básník a publicista, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1903[2].

Spolu s Henrikem Ibsenem, Jonasem Liem a Alexanderem Kiellandem patřil k tzv. velké čtyřce norských spisovatelů zlatého věku. S Henrikem Ibsenem se ve druhé polovině 19. století zasloužili o nebývalý rozvoj norské literatury a divadla.[3] Projevoval společenskou angažovanost, zasazoval se o liberalismus a kulturní i státní samostatnost Norska a o práva malých utlačovaných národů.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Mládí a studium

[editovat | editovat zdroj]

Bjørnson se narodil roku 1832 v malé vesnici Kvikne v dnešní norské provincii Hedmark. Otec Peder pocházel z rolnické rodiny a zpočátku sám obdělával své pozemky. V pokročilejším věku vystudoval teologii a stal se pastorem (luterským farářem). Matka Inger Elise Nordraak byla dcerou učitele, ráda četla a zapojovala se do místního kulturního života. Ve stejném duchu vychovávala i svého syna. Otec byl přidělen do farnosti oblasti Nesset v Romsdalském údolí, v jedné z nejkrásnějších přírodních oblastí Norska. Bjørnstjerne ve dvanácti letech nastoupil na střední školu v obci Molde na severním břehu Romsdalsfjordu.[4] Získal si respekt spolužáků svou fyzickou zdatností, ale hlavně svými znalostmi a prvními literárními pokusy. Skládal drobné básničky a založil ručně psaný časopis Svoboda, který rozesílal svým známým.[4] Už v té době vnímal ohlas revolučních událostí roku 1848 v Evropě a předsevzal si, že bude mezi lidmi šířit myšlenky na svobodu a lepší životní podmínky. Školu musel opustit, když byl jeho otec suspendován kvůli křivému obvinění. Odjel k svému strýci do Kristianie, kde pokračoval ve studiu na vyšší střední škole. Seznámil se s Markusem Thranem, prvním propagátorem socialismu v Norsku a začal se zapojovat do politických aktivit. V červenci 1852 mu vyšla první báseň Vodopád v populárním časopise Morgenblatt.[4] Nepodařilo se mu složit maturitní zkoušku a vrátil se domů, aby se připravil na reparát. Odtud posílal články do různých norských redakcí. Ani na druhý pokus u maturity neuspěl, propadl z matematiky, což vedlo k roztržce s otcem, který ho odmítl dál podporovat.[4]

Literární začátky

[editovat | editovat zdroj]
Bjørnson v roce 1857

V roce 1854 se stal redaktorem v časopise Morgenblatt, psal literární a divadelní recenze. Ve čtyřiadvaceti letech se během pobytu v Kodani rozhodl, že bude spisovatelem. Během dvou týdnů napsal své první drama Mezi bitvami o středověkém lidovém králi Sverrovi. Všeobecnou pozornost vzbudil roku 1857, kdy vyšla jeho první selská povídka Synnöve ze Slunečného návrší (Synnöve Solbakken). Následovala řada dalších příběhů, které byly souborně vydané roku 1873 pod názvem Selské povídky (Samlede digter) a přinesly mu mezinárodní věhlas.

V letech 1857–1859 úspěšně působil jako ředitel Norského divadla v Bergenu.[5] V letech 1860–1863 hodně cestoval po celé Evropě. Dostal vládní stipendium na studijní cestu do Říma, odkud přivezl další hru Král Sigurd (Sigur Slembe, 1862), která byla přijata s nadšením. Je to první norské drama, z nějž část je napsána v próze, protože do té doby byly divadelní hry výhradě veršované. Stal se uznávaným básníkem a literátem, byl mu určen státní plat ve výši tisíc dolarů ročně.[6]

V roce 1865 převzal vedení Christianského divadla a působil tam do roku 1867. Uvedl komedii ze současnosti Novomanželé (1865) a svou romantickou tragédii Marie Stuartovna Skotská. Hlavní snahou v jeho divadelní činnosti bylo nahradit scénickou dánštinu norštinou.[3]

V roce 1858 se oženil s Karoline Johanne Elisabeth Reimersovou, s kterou zůstal až do své smrti. Měli spolu tři syny a tři dcery.[3] V roce 1882 se usadil na statku Aulestad, kde prožil dlouhé období svého života.

Společenská a politická angažovanost

[editovat | editovat zdroj]
Bjørnstjerne Bjørnson s manželkou roku 1897

Od 70. let se Bjørnson zabýval převážně politikou, angažoval se v boji za liberalismus, za norský jazyk a za rovnoprávnost v unii se Švédskem. Stal se mezinárodně uznávanou osobností kulturního a veřejného života. Přednášel doma i v zahraničí, psal články k aktuálním problémům doby. Své sociální a politické názory promítal do své tvorby. Příkladem jsou divadelní hry Bankrot (Úpadek, 1875), Redaktor (1875), Leonarda (1879), Nad sílu (1883), Rukavička (1883) nebo Král. V roce 1870 vyšla jeho sbírka poezie Básně a písně (Digte og sange), která svým národním zaměřením získala trvalé místo v povědomí norského lidu. Vlastenecká báseň Ano, milujeme tuto zemi (Ja, vi elsker dette landet, 1859) se stala norskou národní hymnou.[3][4][7] V období, kdy se Bjørnson zabýval politikou a hlásal příklon k Německu, vyústily jeho politické názory obžalobou z velezrady.[5] Po nějakou dobu pobýval v Německu a do vlasti se vrátil roku 1882. V roce 1884 vydal román Vlajky nad městem a přístavem, kde vyjadřuje své teorie o dědictví a vzdělání. Podobnými problémy se zabývá v románu Na božích cestách, vydaném v roce 1889. Tentýž rok napsal komedii Zeměpis a láska, která zaznamenala velký úspěch. Z pozdějších děl lze jmenovat například politickou tragédii Paul Lange a Tora Parsbergová (1898), Nad naši sílu II (1895), Laboremus (1901) či Na Storhovu (1902).

Při příležitosti otevření Národního divadla v roce 1899 bylo uvedeno Bjørnsonovo historické drama Sigurd, poutník do Jeruzaléma.[3]

Roku 1903 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu „… jako projev uznání za jeho ušlechtilou, velkolepou a mnohostrannou literární tvorbu, která se vždycky vyznačovala jak svěžestí inspirace, tak vzácnou čistotou ducha.“[8]

Bjørnson v roce 1909

Bjørnson často vystupoval jako mezinárodně uznávaná politická i kulturní autorita, snažil se prosazovat myšlenku mírového soužití národů. Organizoval akce na podporu menších utlačovaných národů. Zastával se například Ukrajinců, Rumunů, Čechů a zvláště Slováků. V roce 1907 se na něj obrátili čeští intelektuálové dopisem, ve kterém upozorňovali na svízelnou situaci slovenského národa v Uhersku, který musel čelit snahám o pomaďarštění. Bjørnson veřejně vystoupil proti představiteli těchto snah maďarskému ministru školství grófu Apponyimu a upozornil ve svém článku na tzv. černovskou tragédii. Mnoho myšlenek, které v této polemice vyslovil bylo inspirací a oporou pro naše národy v úsilí o získání samostatnosti. Představitelé českého politického a kulturního života (například Vrchlický, Čech, Jirásek, Herites) mu v roce 1908 poslali děkovný dopis, v němž oceňovali jeho zásluhy a vliv na evropskou veřejnost. Obdobný list dostal Bjørnson od slovenských literátů Vajanského a Škultétyho.[4][9]

Bjørnstjerne Bjørnson zemřel 26. dubna 1910 v Paříži, kde obvykle trávil zimní období a chtěl se podrobit léčbě svých četných chorob pomocí elektroterapie. Ve Francii byl přijat jako host Francouzské republiky a v hotelu Wagram pro něj zařídili nemocniční pokoj. Léčba však nebyla účinná. Bjørnson byl převezen do Kodaně a lodí do Norska, kde odpočívá na hřbitově Našeho Spasitele (Vår Frelsers gravlund) v Oslu.[3]

Tvorba

[editovat | editovat zdroj]
Bjørnstjerne a Karoline Bjørnsonovi s Edvardem a Ninou Griegovými, 1903

Psal dramata, básně a kratší i delší prozaické útvary.

Bjørnsonovy povídky jsou formálně novátorské a křesťanskou etikou prodchnuté příběhy, které se novotou látky, hloubkou citu, psychologickou pravděpodobností a jazykem plným poezie a elementární síly liší ode všeho, co bylo doposud v norské literatuře vytvořeno. Vyznačují se strohým, originálním a moderním jazykovým stylem, kterým zpracovává povětšinou romantické příběhy lidí z norského venkova. Selské povídky byly součástí Bjørnsonova národního programu a měly dát Norům historickou galerii předků, na niž by mohli být hrdí, a národní charakter, jejž by mohli pěstovat. Spojením historického ságového hrdiny a idealizovaného sedláka našel spisovatel sílu, již bylo podle jeho názoru možno zušlechtit a vytvořit tak schopný, rozhodný a morálně pevný národ.[10] Nejznámější jsou Synnöve ze Slunečného návrší (Synnöve Solbaken,1857), Veselý hoch (En Glad Gut, 1860) a Rybářské děvče (1868).

V Selských povídkách je možné najít i mnoho Bjørnsonových lyrických básní (např. Arne), z nichž mnohé zlidověly. Jeho báseň Ano, milujeme tuto zemi (Ja, vi elsker dette landet, 1859) byla zhudebněna a stala se norskou národní hymnou.

Statek Aulestad, sídlo rodiny Bjørnstjernových, stav 2010

Romány Manghilda (1877), Vlajky nad městem a přístavem (1884) a Na božích cestách (1889), v nichž prezentuje své názory na aktuální společenské otázky, nedosáhly u čtenářů takové obliby, jako jeho povídková tvorba.

Bjørnson psal dramata pod vlivem národního romantismu. Náměty čerpal především z historie, často ze ság. První z těchto dramat, Ve válečné vřavě, se odehrává ve 12. století. Následovaly další hry jako Kulhavá Hulda (1858) a Král Sverre (1861). Všechny tyto předešlé pokusy byly překonány trojdílným dramatem Sigurd Slembe, které bylo vydáno v roce 1862.

V 70. letech 19. století nastal v Bjørnsonově tvorbě zásadní obrat. Podle hesla, „že literatura jen potud žije, pokud problémy řeší“, se Bjørnson začal věnovat aktuálním společenským problémům, které řešil ve svých divadelních hrách. Je tak společně s Henrikem Ibsenem považován za zakladatele norského národního dramatu. Ve své tvorbě byl kritický k morálce měšťanské společnosti a zdůrazňoval mravní odpovědnost jedince. Zvýšený zájem o sociální problémy současného městského člověka se obrazil v jeho dramatické tvorbě z pozdějšího období: Bankrot (Úpadek), Redaktor (obě z roku 1874), Rukavička a Nad naši sílu I (obě z roku 1883), mistrovské sociální drama Nad naši sílu II (1895), Paul Lange a Tora Persbergová (1898). Roku 1865 pak vydal Bjørnson první norskou hru ze současnosti Novomanželé.[5]

Zajímavost

[editovat | editovat zdroj]
Pamětní deska spisovatele v Björnsonově sadě
Bjørnsonova pamětní deska v Bratislavě

V Brně mezi ulicí Veveří, ulicí Zahradníkovou, budovou právnické fakulty a jednou z budov Univerzity obrany se nachází Björnsonův sad (psáno s "ö"). Na desce na začátku sadu (roh Veveří a Zahradníkovy ul.) je mimo jiné psáno "...norský spisovatel a básník, zastánce pravdy a svobody, přítel českého a slovenského národa".

Dílo

[editovat | editovat zdroj]
  • Synnöve ze Slunečného návrší (1857, Synnöve Solbakken)
  • Arne (1859)
  • Veselý hoch (1860)
  • Král Sverre (1861, Kong Sverre)
  • Sigurd Slembe (1862)
  • Marie Stuartovna Skotská (1864, Maria Stuart' i Skotland)
  • Novomanželé (1865, De Nygifte)
  • Rybářské děvče (1868)
  • Ano, milujeme tuto zemi (1870)
  • Arnljot Gelline (1870)
  • Sigurd Jorsalfar (1872)
  • Selské povídky (1873, Samlede digter)
  • Úpadek (1875), též jako Bankrot
  • Redaktor (1875, Redaktören)
  • Král (1877, Kongen)
  • Magnhild (1877)
  • Setník Masana (1879, Kaptejn Mansana)
  • Leonarda (1879)
  • Nový systém (1879)
  • Prach (1882)
  • Jednoženství a mnohoženství (1883)
  • Rukavička (1883)
  • Nad sílu (1883, Über die Kraft)
  • Vlajky nad městem a přístavem (1884, Det flager i byen og pa havnen)
  • Zeměpis a láska (1885)
  • Na božích cestách (1889)
  • Paul Lange a Tore Parsbergová (1898, Paul Lange og Torra Parsberg)
  • Laboremus (1901)
  • Na Storhovu (1902)
  • Daglannet (1904)
  • Mary (1906)
  • Když réva znovu kvete (1909)

Česká vydání

[editovat | editovat zdroj]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Leo van de Pas: Genealogics.org. 2003.
  2. ↑ Bjørnstjerne Martinius Bjørnson, Norwegian author.
  3. ↑ a b c d e f Bjørnstjerne Bjørnson. www.skandinavskydum.cz [online]. [cit. 2020-10-13]. Dostupné online. 
  4. ↑ a b c d e f CODR, Milan; GRÉZL, Jaromír. Přemožitelé času sv. 20. Praha: Nezávislé tiskové centrum-INTERPRESS MAGAZIN, 1990. Kapitola Björnstjerne Björnson, s. 13–16. 
  5. ↑ a b c Bjørnstjerne Bjørnson (1832–1910) | Skandinávský dům. www.skandinavskydum.cz [online]. [cit. 2020-10-13]. Dostupné online. 
  6. ↑ Björnstrejne Björnson. Česká včela, příloha časopisu Květy č. 17. 1910, s. 315–317. Dostupné online. 
  7. ↑ Björnstjerne Björnson: Synnöve ze Slunečného návrší. Vltava [online]. [cit. 2020-10-11]. Dostupné online. 
  8. ↑ The Nobel Prize in Literature 1903. NobelPrize.org [online]. [cit. 2020-10-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. ↑ VÍŠEK, Zdeněk. Tragédie v Černové v roce 1907. Listy. 2017, čís. 5. Dostupné online [cit. 2020-05-04]. ISSN 1210-1222.  Archivováno 31. 5. 2020 na Wayback Machine.
  10. ↑ HUMPÁL, Martin, aj. Buřič a buditel Bjørnstjerne Bjørnson. Příbram: Pistorius & Olšanská, 2011. Dostupné online. ISBN 978-80-87053-58-4. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Nositelé Nobelovy ceny za literaturu
1901–1925
1926–1950
1951–1975
1976–2000
2001–2025
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Bjørnstjerne_Bjørnson&oldid=24320068“