Extremismus
Extremismus je politický směr požadující radikální změny, které většina společnosti nebo vládnoucí režim považuje za nepřijatelné. Extremisté se zpravidla vymezují proti stávajícímu systému a volají po jeho zásadní reformě, případně rovnou svržení. Jelikož však většinová společnost jejich myšlenky nesdílí, případně je vnímá rovnou jako zavrženíhodné, jsou často ostrakizováni, perzekvováni a odsuzováni do doby, než se jim podaří přesvědčit větší část společnosti k tomu, aby se přidala na jejich stranu. Poté následuje svržení, případně kompletní reforma dosavadního politického systému a extremisté nastolí zcela nový, během kterého se z těchto dřívějších extremistů stane vládnoucí většina a role extremistů se přenese na odpůrce tohoto nového systému.
Extremismus nemá žádnou přesnou definici. Vždy jde o ideologie, které jsou v dané společnosti nenormální a jdoucí proti hlavnímu (středními) proudu. Záleží tedy především na místních poměrech. Co je v jedné zemi považováno za extrémismus, v jiné může být zcela běžným většinovým názorem. A stejně tak se definice extrémismu mění i v čase. Nezřídka se stává, že extremisté, kteří byli dříve odsuzováni jako rozvraceči společnosti, nepřátelé státu, apod. jsou po změně politického systému rehabilitováni a naopak uznáni za hrdiny, kteří bojovali proti minulému režimu.
Při obecném užití nabývá termín extremista často pejorativního nádechu[1][2] – bývají jím označovány nejen velmi závažné jevy, ale i takové odchylky od středního proudu, jejichž nebezpečnost pro společnost je sporná nebo mizivá. Označené skupiny, jednání nebo ideologie jsou tak delegitimizovány, je navozen předpoklad neoprávněnosti jejich ústředních idejí či metod. Problémem pojmu extremismus je, že nemá v zásadě žádný konkrétní obsah,[3] neříká nic o tom, čeho chce subjekt dosáhnout, jak ani proč, jeho podstatou je pouze hodnocení.
Souvislosti a dělení
[editovat | editovat zdroj]Do souvislosti s termínem extremismus bývají dávány například radikalismus, fanatismus, fundamentalismus, terorismus, některé většinovou společností nesdílené formy nacionalismu, fašismu, xenofobie a rasismu, nátlakové akce environmentálních či ekologistických aktivistů (tzv. ekoterorismus), LGBT atd.
Extremismus bývá dělen například na politický, náboženský, ekologický a národnostní.
Politický extremismus bývá někdy dělen na pravicový a levicový, přičemž o zařazení konkrétnějších hnutí do těchto skupin nepanuje úplná shoda. Obecně bývají některé marxisticko-leninské skupiny a ideologie řazeny k levicovému extremismu, neonacisté a další rasistická hnutí zpravidla k pravicovému extremismu. Anarchismus bývá řazen k levicovému extremismu.
Jiří Pehe o některých projevech pravicového extremismu napsal, že jsou „nedemokratickou obrannou reakcí proti změnám, které přesahují absorpční schopnosti společnosti.“[4]
Někteří politologové smysluplnost pojmu extremismus zpochybňují a tvrdí, že tento pojem vede k přílišným zjednodušením.[5]
Zprávy Ministerstva vnitra ČR
[editovat | editovat zdroj]Ministerstvo vnitra ČR extremismus jakožto bezpečnostní riziko systematicky sleduje a vyhodnocuje a nejméně od roku 1997 vydává o stavu extremismu každoroční zprávy.[6]
Dne 22. listopadu 2006 se na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2005, potvrzeného rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. září 2006, omluvilo Nezávislému sociálně ekologickému hnutí (Nesehnutí) za neoprávněné uvedení ve Zprávě o problematice extremismu na území České republiky v roce 1999. [7]
Spor na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy
[editovat | editovat zdroj]K významnému sporu o přístup k extremismu a akademické svobodě došlo na půdě Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Děkan fakulty Petr Kolář 25. dubna 2001 zrušil probíhající seminář Typologie politického extremismu, který vedl v Ústavu politologie FF UK politolog Zdeněk Zbořil, a Zbořila i jeho nadřízeného finančně postihl. Na seminářích na základě pozvání vystupovali například Filip Vávra, sekretář Národně sociálního bloku a bývalý neformální šéf skupiny Národní odpor Praha, jemuž článek v Lidových novinách přičítá účast na útocích na synagogu (hajlování před synagogou) i na gay klub (téže diskuse se podle Práva na pozvání současně účastnil i anarchista Jakub Polák a dva policisté z protiextremistického oddělení policejního prezídia), jindy Jan Skácel, představitel Vlastenecké fronty, nebo anarchista Ondřej Slačálek. Zbořil zval na semináře i představitele skupin řazených jak k pravicovému, tak k levicovému extremismu a podle článku v Právu byl v minulosti neonacisty sám několikrát napaden a svými znaleckými posudky napomohl odsouzení několika z nich.
Předmětem sporu bylo, zda Zbořil tím, že zval do semináře extremisty, napomáhal jejich legitimizaci, anebo zda jde o přiměřený způsob studia extremismu, pokud proti nim v diskusi na akademické půdě jsou postaveni kvalitní oponenti. Akademický senát FF UK se 10. května 2001 neshodl na jednotném postoji, a proto přijal kompromisní usnesení, jímž děkanovo rozhodnutí podpořil jen s výhradami. K zastáncům Zbořila patřili například romanista Giorgio Cadorini a historik Jan Pelikán, anarchista Jakub Polák, ministr vnitra Stanislav Gross (ČSSD), studentka politologie Kateřina Jacques a další. Děkanův postup proti Zbořilovi podpořili například historik Jan Wiener a tajemník Ústavu světových dějin Martin Kovář, člen Akademického senátu FF UK historik Jan B. Uhlíř, politologové Rudolf Kučera z Fakulty sociálních věd UK a Miroslav Mareš z Masarykovy univerzity v Brně, vládní zmocněnec pro lidská práva Jan Jařab, poslanec Petr Koháček (ODS), předseda vlády Miloš Zeman (ČSSD) a další. [8]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ SCHNEIDER, Pavel. Kdo jsou skuteční extremisté? [online]. Britské listy, 2009-4-14 [cit. 2009-09-22]. Dostupné online.
- ↑ BASTL, Martin. Balík, Stanislav; Kubát, Michal: Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů, Praha: Dokořán, s.r.o., 2004, 167 stran, ISBN 80-86569-89-6 - recenze [online]. Středoevropské politické studie, 2005 [cit. 2009-09-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-05.
- ↑ CHARVÁT, Jan. O extremismu s Janem Charvátem [online]. Respekt, 2009-9-11 [cit. 2009-09-21]. Dostupné online.
- ↑ Jiří Pehe: Extrémismus Archivováno 14. 1. 2008 na Wayback Machine., Týden, č. 15/1997, 4. 4. 1997
- ↑ Problematika extremismu na území České republiky v roce 2000, úvod k dětské soutěži Jak to vidím já, odbor public relations Ministerstva vnitra ČR, 11. 1. 2002
- ↑ Zprávy MV ČR o problematice extremismu Archivováno 30. 10. 2007 na Wayback Machine., MV ČR, od roku 1997
- ↑ Omluva Ministerstva vnitra ČR sdružení Nesehnutí Archivováno 14. 12. 2006 na Wayback Machine., 22. 11. 2006
- ↑ Tomáš Menschik, Petr Kolář: Neonacista „učil“ na univerzitě, Lidové noviny, 25. 4. 2001, str. 1
Učiteli UK zakázali kvůli neonacistům kurs, Právo, 26. 4. 2001, str. 2, autor mez
Extremisté nesmí na univerzitu, MF Dnes, 26. 4. 2001, regionální příloha Praha, str. 2, autoři ček a rak
Svoboda u nás narazila na zodpovědnost, říká děkan, MF Dnes, 12. 5. 2001, regionální příloha Praha, str. 2, autor ček
Marie Koldinská: Obětní beránci virtuální reality, MF Dnes, 19. 5. 2001, regionální příloha Praha, str. 3
Jan B. Uhlíř: Doznávám a znovu tvrdím, MF Dnes, 1. 6. 2001, regionální příloha Praha, str. 3
Opisy těchto a dalších článků: http://www.ff.cuni.cz/dok/org/dekan/tisk/pol3.htm Archivováno 8. 2. 2007 na Wayback Machine., http://www.ff.cuni.cz/dok/org/dekan/tisk/ika66147.htm Archivováno 15. 6. 2008 na Wayback Machine.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- CHARVÁT, Jan. Současný politický extremismus a radikalismus. Praha: Portál, 2007. 183 s. ISBN 978-80-7367-098-6.
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Téma Extremismus ve Wikicitátech- Zprávy o extremismu - Ministerstvo vnitra ČR
- Jiří Pehe: Extrémismus Archivováno 14. 1. 2008 na Wayback Machine., Týden, č. 15/1997, 4. 4. 1997
