Přeskočit na obsah

Kurčatovův institut

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Kurčatovův institut
ZakladatelIgor Vasiljevič Kurčatov
Vznik11. února 1943
Souřadnice
LídrMikhail Kovalchuk
Mateřská organizacevláda Ruské federace
OceněníLeninův řád
Řád Říjnové revoluce
Oficiální webnrcki.ru
Map
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kurčatovův institut (Курчатовский институт) je ústav, zabývající se výzkumem a vývojem v oboru jaderné fyziky a chemie. Sídlí v Moskvě a je pojmenován podle významného ruského fyzika Igora Kurčatova.

Kurčatovův institut byl založen v roce 1943,[1] s původním cílem vývoje jaderných zbraní.[2][3][4][5] Do roku 1955 byl znám pod tajným jménem "Laboratoř č. 2 Akademie věd SSSR",[1] poté byl přejmenován na Institut pro atomovou energii I. V. Kurčatova[1]. Většina sovětských jaderných reaktorů byla navržena v tomto ústavu, včetně F-1, který byl postaven a provozován přímo v ústavu, a který byl prvním jaderným reaktorem mimo Severní Ameriku, který udržel kritičnost.

Od roku 1955 byl také sídlem pro významné vědecké experimentální práce v oblasti termonukleární fúze a fyziky plazmatu. Byly zde vyvinuty první tokamakové systémy, z nichž nejúspěšnější byl T-3 a jeho větší verze T-4. T-4 byl testován v roce 1968 v Novosibirsku, kde byla provedena první kvazistacionární reakce termonukleární fúze.

Až do roku 1991 dohlíželo na řízení Kurčatovova institutu ministerstvo atomové energie. Po transformaci na Státní vědecké centrum v listopadu 1991 byl ústav podřízen přímo ruské vládě. Podle zakládací listiny ústavu je ředitel ústavu jmenován předsedou vlády, na základě doporučení Rosatomu. V únoru 2005 byl jmenován ředitelem ústavu Michail Kovalčuk[5][6]; od roku 2015 je prezidentem[7] Institutu, zatímco funkce ředitele byla postupně obsazena V. Ilgisonisem[8], D. Minkinem a (od listopadu 2018) Alexandrem Blagovem[9].

V únoru 2007 vyhrál Kurčatovův institut výběrové řízení a stal se hlavní organizací, která koordinuje výzkum v oblasti nanotechnologií v Rusku.

Kurčatovův institut se podílí i na následujících výzkumných projektech:

  • ITER – mezinárodní experimentální termonukleární reaktor, Saint-Paul-lès-Durance, Francie
  • FAIR – zařízení pro antiprotonový a iontový výzkum, Darmstadt, Německo
  • IGNITOR – verze tokamaku (fúzního reaktoru), vyvíjená v Itálii

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • HOLLOWAY, David. Stalin a bomba: Sovětský svaz a jaderná energie 1939-1956. Vyd. 1. Praha: Academia, 2008. 572 s., [24] s. obr. příl. Stíny; sv. 6. ISBN 978-80-200-1642-3

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Kurchatov Institute na anglické Wikipedii.

  1. a b c Velká ruská encyklopedie [online]. Ruská akademie věd [cit. 2020-09-12]. Heslo ́КУРЧА́ТОВСКИЙ ИНСТИТУ́Т. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-03-07. (rusky) 
  2. ГОНЧАРОВ, Герман Арсеньевич; РЯБЕВ, Лев Дмитриевич. О создании первой отечественной атомной бомбы. Успехи физических наук. 2001-01-01, roč. 171, čís. 1, s. 79–104. Dostupné online [cit. 2020-09-12]. ISSN 0042-1294. (rusky) 
  3. Постановление ГКО № 7102сс/ов от 08.12.44 — Викитека. ru.wikisource.org [online]. [cit. 2020-09-12]. Dostupné online. 
  4. Распоряжение ГКО № 9887сс/оп от 20.08.45 — Викитека. ru.wikisource.org [online]. [cit. 2020-09-12]. Dostupné online. 
  5. a b Основные этапы развития. web.archive.org [online]. 2016-03-26 [cit. 2020-09-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-03-26. 
  6. Федеральный закон № 220  "О национальном исследовательском центре "Курчатовский институт". web.archive.org [online]. 2016-03-02 [cit. 2020-09-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-03-02. 
  7. Посещение Курчатовского института. Президент России [online]. [cit. 2020-09-12]. Dostupné online. (rusky) 
  8. Медведев назначил директором "Курчатовского института" Виктора Ильгисониса. ТАСС [online]. [cit. 2020-09-12]. Dostupné online. 
  9. http://static.government.ru/media/files/AtWfw1uIqV96r3KKGAD74wrFbLgHAaOj.pdf

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]