Přeskočit na obsah

Schengenský prostor

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Mapa schengenského prostoru. Světle modrá barva označuje plné členy, zelená signatáře, kteří se dosud plně neúčastní

Schengenský prostor (zkráceně Schengen [šengen]) je označení pro území 29 evropských států (zemí Schengenské dohody, zkráceně zemí Schengenu), na kterém mohou osoby překračovat hranice smluvních států na kterémkoliv místě, aniž by musely projít hraniční kontrolou.

Prostor se označuje podle vesnice Schengen v Lucembursku, u níž byla 14. června 1985 podepsána Schengenská dohoda a v níž byla 19. června 1990 podepsána prováděcí úmluva. Smluvními státy je 29 zemí, z nichž 25 patří mezi členy Evropské unie, a 4 přidružené neunijní země, členové Evropského sdružení volného obchodu. Do schengenského prostoru spadají i některá ze zámořských území členských zemí. Schengenský prostor se nekryje s Evropským hospodářským prostorem (svobodný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu), jehož členy jsou všechny země EU a jen 3 země Evropského sdružení volného obchodu.

Historie

[editovat | editovat zdroj]

Za předchůdce vlastní Schengenské dohody se považuje Saarbrückenská dohoda z roku 1984. Ta byla uzavřena mezi Německem a Francií na základě protestů řidičů kamionů proti nekonečným frontám na hraničních přechodech mezi oběma státy.[1] K nim se přidaly Belgie, Lucembursko a Nizozemsko, které již dříve vytvořily svoji celní a hospodářskou unii Benelux s omezenými kontrolami na vnitřních hranicích.

Těchto 5 států pak 14. června 1985 podepsalo smlouvu u vesnice Schengen v mezinárodních vodách řeky Mosely na výletní lodi MS Princesse Marie-Astrid.[2] Dohodly se na zrušení veškerých kontrol osob cestujících v rámci těchto zemí. Vesnice Schengen byla vybrána symbolicky proto, že bezprostředně u ní se stýkají hranice Německa, Francie a Lucemburska.

Kontroly na hranicích však nebyly zrušeny ihned. Vlastní Schengenská dohoda byla spíše deklarativní. Všech 5 uvedených zemí proto podepsalo v roce 1990 Schengenskou prováděcí úmluvu (opět ve vesnici Schengen). Teprve na jejím základě se připravily všechny podmínky nutné pro otevření hranic – především byl vytvořen a zprovozněn Schengenský informační systém. V březnu 1995 pak byly odstraněny pohraniční kontroly.[1]

Historie vstupu států do schengenského prostoru

[editovat | editovat zdroj]

Následující tabulka uvádí rok podepsání Schengenské dohody jednotlivými státy, u nových členů Evropské unie po roce 1999 pak datum vstupu do EU, když od účinnosti Amsterdamské smlouvy je Schengenská smlouva přímou součástí práva Evropské unie). Dále je uveden rok samotné implementace.

Přístupový akt Rok podpisu Implementace Státy
Schengenská smlouva 1985 1995 Belgie, Francie, Lucembursko, Německo, Nizozemsko
Schengenská smlouva 1990 1997 Itálie
Schengenská smlouva 1992 1995 Portugalsko, Španělsko
2000 Řecko
Schengenská smlouva 1995 1997 Rakousko
Schengenská smlouva 1996 2001 Dánsko, Finsko, Švédsko
Island, Norsko (nejsou členové EU)
Žádost UK…[3] 1999 2. 6. 2000 Velká Británie (jen částečně, není člen EU)
2000[zdroj?] 2002[zdroj?] Irsko (jen částečně)
vstup do EU 2004 2007 Česko, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko, Slovinsko
plánováno 2016 Kypr
2004 2008 Švýcarsko (není člen EU)
vstup do EU 2007 plánováno 2016 (odloženo) Bulharsko, Rumunsko
2008 2011 Lichtenštejnsko (není člen EU)
vstup do EU 2013 2023 Chorvatsko
Schengenská smlouva 2011 2024 Bulharsko, Rumunsko

Členské státy a EU

[editovat | editovat zdroj]
Schengenský prostor (červeně) a další evropské asociace

V současné době (rok 2023) zahrnuje schengenský prostor členské státy EU kromě následujících:

  • Irsko – v roce 2000 Schengenskou dohodu také podepsalo, ale účastní se jen na bázi policejní a justiční spolupráce.[4]
  • Kypr – podepsal dohodu, ale požádal o odklad pro své plné členství
  • Rumunsko a Bulharsko – také podepsaly dohodu a připravují se na plné členství; předběžný termín byl při ní stanoven na říjen 2011;[5] později byl pro nepřipravenost obou zemí odložen. Od roku 2024 jsou oba státy oficiálně v Schengenském prostoru: k 31. březnu byly zrušeny kontroly při letecké a námořní přepravě, ale zůstávají na pozemních hranicích.[6]

V schengenském prostoru jsou navíc od roku 2001 také Island a Norsko[4] (členové EHP). Od 12. prosince 2008 (resp. zrušením kontrol na letištích 29. března 2009) také Švýcarsko[7], kde byla Schengenská smlouva ratifikována na základě referenda z 5. července 2005[8], a rozhodnutím Rady EU z 13. prosince 2011 se členem od 19. prosince 2011 stalo i Lichtenštejnsko [9] (oba státy jsou členové ESVO). Dne 1. ledna 2023 se členem stalo také Chorvatsko. O rok později 31. března 2024 do Schengenu vstoupily další dva státy Rumunsko a Bulharsko.[10]

Monako, San Marino a Vatikán nejsou součástí schengenského prostoru, ale na jejich hranicích se zeměmi schengenského prostoru se rovněž neprovádějí hraniční kontroly.

Česko je v schengenském prostoru spolu s dalšími osmi novými zeměmi EU od pátku 21. prosince 2007 (hraniční kontroly na českých mezinárodních letištích skončily u letů do/ze schengenského prostoru 29. března 2008).

Území

[editovat | editovat zdroj]
Typická schengenská hranice - žádná pasová kontrola, jen cedule vítající návštěvníka. Zde mezi Německem a Rakouskem

Schengenský prostor zahrnuje v dnešní době území následujících států EU:

a mimo EU (členové ESVO):

Zámořská a podobná území

[editovat | editovat zdroj]

Schengenský prostor není automaticky rozšířen i na všechna zámořská území členských států. Zahrnuty jsou do něj portugalské Azory a Madeira i španělské Kanárské ostrovy. Naopak sem nepatří všechna zámořská území Francie, norské Špicberky, španělská města Ceuta a Melilla v Africe, dánská autonomní území Grónsko a Faerské ostrovy (nejsou ani součástí EU), zámořské nizozemské autonomní regiony Aruba, Curaçao, Svatý Martin, Bonaire, Saba a Svatý Eustach. Ani omezeně se neúčastní britská korunní závislá území Jersey, Guernsey.

Přestože se někdy objevují opačné informace, německý ostrov Helgoland je součástí schengenského prostoru (pouze má výjimku z jednotného prostoru DPH, což umožňuje existenci duty free shopů). Řecký poloostrov Athos s mnišskou republikou je de iure součástí Schengenu, Řecko však při přistoupení k smlouvě deklarovalo, že se při aplikaci pravidel má přihlížet k jeho „zvláštnímu statusu“ (navíc má Athos také výjimku z jednotného prostoru DPH, jako řada dalších evropských území).

Rozšíření v roce 2007

[editovat | editovat zdroj]

Česko a dalších 8 nových zemí EU (kromě Kypru, Rumunska a Bulharska) se stalo součástí schengenského prostoru 21. prosince 2007, a to v rámci rozšířeného SIS I (Schengenský informační systém). Toto datum bylo dohodnuto na schůzce ministrů vnitra EU v Bruselu 5. prosince 2006 a týká se pozemních a námořních hranic. Na českých mezinárodních letištích se upustilo od hraničních kontrol osob, cestujících do zahraničí v rámci schengenského prostoru, 29. března 2008.

Termín rozšíření se zdál být několikrát ohrožen. V prosinci 2006 slovenští politici otáleli s přípravou ochrany slovensko-ukrajinské hranice.[11] V červenci 2007 se zase ukázalo, že některé původní země schengenského prostoru neaktualizují dostatečně rychle svoji databázi Schengenského informačního systému.[12] Některé státy, hlavně Německo a Rakousko, se při tomto rozšíření obávaly zvýšené kriminality zejména v příhraničních oblastech. Toto se nepotvrdilo; rakouská ministryně vnitra Maria Fekterová uvedla, že kriminalita se v její zemi snížila a ubyl i počet ilegálních migrantů.[13]

Principy schengenského prostoru

[editovat | editovat zdroj]

Země Schengenu zavedly pro celou oblast společnou vízovou politiku a dohodly se na zavedení účinných kontrol na svých vnějších hranicích. Vnitřní hranice z hlediska pohybu osob a zboží de facto neexistují. Lze však na nich po omezenou dobu obnovit kontroly tehdy, když to vyžaduje zachování veřejného pořádku či vnitrostátní bezpečnosti. Toho využilo například Finsko během Mistrovství světa v atletice 2005 nebo Německo během Mistrovství světa ve fotbale 2006. Výjimečná situace nastala roku 2020 při pandemii covidu-19, kdy mnohé evropské státy zavedly hraniční kontroly zaměřené především na hodnocení zdravotního stavu (např. měřením tělesné teploty).[14]

Občané všech zemí schengenského prostoru mohou svobodně cestovat v rámci celého schengenského prostoru a překračovat vnitřní hranice na kterémkoliv místě na tzv. „zelené hranici“ bez zdržování a formalit. Totéž platí i pro cizince mající tzv. schengenské vízum opravňující ke vstupu do jedné ze zemí Schengenu – toto vízum jim tedy umožňuje cestovat i do všech ostatních zemí schengenského prostoru.

Protože vstup do jedné země Schengenu umožňuje cestování celou smluvní oblastí bez dalších hraničních kontrol, musí se na vnější hranici schengenského prostoru (to znamená i na hranicích na letištích) provést hraniční kontrola současně zástupně pro všechny země Schengenu. Podle Schengenských smluv mají přípustná úřední rozhodnutí, která nějaké osobě zabrání vcestovat, působnost prakticky pro celý schengenský prostor.

Byl zřízen Schengenský informační systém (SIS) pro státy s plným přístupem.

Schengenské acquis (dohody) - rozumí se jím Schengenská dohoda, Schengenská prováděcí úmluva, Protokoly a úmluvy o přistoupení k Schengenské dohodě a Schengenské prováděcí úmluvě s příslušným Závěrečným aktem a prohlášeními a Rozhodnutí a prohlášení Výkonného výboru a akty k provedení úmluvy, které byly vydány orgány, na něž Výkonný výbor přenesl své rozhodovací pravomoci a další legislativní dokumenty rozvíjející původní akty.

Úprava silničních přechodů

[editovat | editovat zdroj]

Smluvní státy při vstupu do schengenského prostoru odstranily překážky bránící plynulému provozu na hraničních přechodech (zátarasy, závory). Na silnicích v blízkosti hraničních přechodů byly provedeny úpravy dopravního značení a byla zrušena omezení rychlosti související s hraniční kontrolou. Zrušení hraničních kontrol se týká všech občanů Evropské unie i občanů třetích zemí. Řidič projíždějící hranicí by ani v podstatě neměl poznat, že vjel do jiného státu. Dozví se to jen z modré informativní dopravní značky s 12 zlatými hvězdami s označením státu. Evropou tak je možné projet „bez zastavení“ od jižního cípu Španělska až např. k severnímu pobřeží Estonska nebo k Severnímu ledovému oceánu.

Přechod hranic mimo hraniční přechody

[editovat | editovat zdroj]

Článek 6 Schengenské smlouvy z roku 1985 zavazuje smluvní státy umožnit trvale přihlášeným obyvatelům obcí v blízkosti hranic přecházet hranici i mimo hraniční přechody (například ve volné krajině nebo po komunikacích nižší kategorie) a i mimo provozní dobu hraničních přechodů. Schengenská smlouva nevylučuje dosavadní ani budoucí nadstandardní bilaterální dohody, které by umožnily překračování hranice mimo hraniční přechody i dalším kategoriím osob.

Podle článku 2 odst. 1 prováděcí úmluvy z roku 1990 je vnitřní hranice možno překračovat na jakémkoliv místě, aniž by se prováděla kontrola osob. Existuje však výjimka: V souladu s článkem 25 a následujícími nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/399, kterým se stanoví kodex Unie o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob (Schengenský hraniční kodex), může členský stát, jenž je plně zapojen do schengenské spolupráce, dočasně znovu zavést ochranu svých vnitřních hranic. Za takové situace je možné (při splnění podmínek daných Schengenským hraničním kodexem) podle § 11 odst. 3 nebo § 12 odst. 3 zákona o ochraně státních hranic opatřením obecné povahy výjimečně stanovit, že vnitřní hranice lze překračovat pouze v místě a době v něm určených.[15]

Přechod hranic a ochrana přírody

[editovat | editovat zdroj]

Pro překračování hranic však stále platí ostatní obecné právní předpisy jednotlivých členských států. Pro Česko jde především o předpisy týkající se ochrany přírody a krajiny. Podle nich v I. zónách národních parků a v národních přírodních rezervacích platí zákaz vstupu mimo značené cesty. Podle Ministerstva životního prostředí se toto týká asi 5 % celkové délky českých hranic.[16]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b Schengen [online]. Euroskop.cz, 2007 [cit. 2008-12-13]. Kapitola Historie schengenské spolupráce. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-12-01. 
  2. ↑ Luxembourg to repurchase ship on which Schengen Agreements were signed [online]. today.rtl.lu, 2021-08-04 [cit. 2021-11-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ Rozhodnutí Rady (2000/365/EC) ze dne 29. května 2000 o žádosti Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, aby se na ně vztahovala některá ustanovení schengenského acquis
  4. ↑ a b The Schengen Agreement Member States [online]. 2004 [cit. 2008-12-12]. Dostupné online. (anglicky) [nedostupný zdroj]
  5. ↑ Hungarian Presidency of the EU quoted by German press: Romania and Bulgaria’s adhesion to Schengen was postponed [online]. HotNews.ro, 2011-01-06 [cit. 2012-10-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ Bulharsko a Rumunsko vstoupily do Schengenu, pozemní kontroly ale pokračují. iDnes.cz [online]. Mafra, 2024-03-31 [cit. 2024-03-31]. Dostupné online. 
  7. ↑ HRUŠKA, Blahoslav. Švýcaři vstupují do Schengenu. Mnoho se tím ale nezmění. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2008-12-12 [cit. 2008-12-12]. Dostupné online. 
  8. ↑ FOULKES, Imogen. Hlasování přibližuje Švýcarsko EU [online]. BBC, 2005-06-05 [cit. 2008-12-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. ↑ Archivovaná kopie. www.consilium.europa.eu [online]. [cit. 2011-12-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-04-16. 
  10. ↑ Bulgaria and Romania join the Schengen area. ec.europa.eu [online]. European Commission, 2024-03-30 [cit. 2024-03-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. ↑ GROHOVÁ, Johanna. Česko hrozí Slovákům kvůli Schengenu [online]. iDnes.cz, 2008-12-13 [cit. 2008-12-12]. Dostupné online. 
  12. ↑ Vstup do Schengenu ohrožen, stará EU není připravená [online]. iDnes.cz, 2007-07-13 [cit. 2008-12-12]. Dostupné online. 
  13. ↑ Rozšíření Schengenu nám neuškodilo, uznalo po roce Rakousko [online]. iDnes.cz, 2008-12-21 [cit. 2008-12-21]. Dostupné online. 
  14. ↑ HELLER, Jakub; PLÍHAL, Jakub. Foto: Zaostřeno na řidiče z Itálie. Podívejte se, jak probíhají hraniční kontroly. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2020-03-11 [cit. 2020-03-28]. Dostupné online. 
  15. ↑ Sdělení č. 298/2019 Sb.: Sdělení Ministerstva vnitra o vyhlášení seznamu hraničních přechodů a seznamů přeshraničních propojení [online]. [cit. 2021-07-12]. Dostupné online. 
  16. ↑ Ochrana životního prostředí a vstup České republiky do schengenského prostoru [online]. Ministerstvo životního prostředí, 2007 [cit. 2008-12-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-04-21. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Schengenský_prostor&oldid=24201399“