Kataři

Kataři jdou na popravu v Carcassone, rok 1209

Hnutí albigenských bylo první velké středověké heretické hnutí na Západě, které mělo nadnárodní charakter, nebylo vázáno na jméno určitého kazatele a v různých zemích mělo různá jména. Název albigenští získali podle města Albi v Languedoku (dnes jižní Francii), kde bylo jedno z jejich největších center. Také se jim říkalo kataři. Řecké καθαρός katharos znamená čistý, v tomto případě dokonalý. Původně tak byli označováni pouze albigenští učitelé a duchovní, ale záhy se rozšířilo jako označení pro všechny přívržence hnutí. Z tohoto slova je odvozen i český výraz kacíř.

K prvnímu zaznamenanému propuknutí hereze došlo v Porýní v letech 1143 – 1144. Jak informuje premonstrátský probošt Everwin ze Steinfeldu, přívrženci hereze se dělili na tři stupně: posluchače, věřící a vyvolené. Přestup z nejnižšího stupně k věřícím a od věřících k vyvoleným zajišťovala ceremonie vkládání rukou a systém zkoušek. Skupina odmítala pít mléko, požívat cokoli, co bylo následkem sexuálního spojení, a odmítala manželství. Při každém denním jídle své potraviny a nápoje „posvěcovali“ Otčenášem. Svou víru odvozovali od nauky bezprostředních Ježíšových žáků (esejců, „Galilejských“) a uváděli, že stoupenci jejich víry jsou v Řecku (tzn. v Byzanci) a v některých dalších zemích. To nasvědčuje tomu, že albigenští byli částečně inspirováni bogomilstvím, herezí z Balkánu a Byzance.

Bogomil, zakladatel této hereze, byl venkovským knězem v Bulharsku v 10. století. Jeho jméno, které znamená „milující Boha“, bylo pravděpodobně pseudonym. Původní bogomilové odmítali Starý zákon a řídili se pouze Novým zákonem. Pozdější byzantští bogomilové učinili výjimku u starozákonních Žalmů a Knih proroků. Nepřijímali však Písmo doslovně. Základem jejich učení bylo přesvědčení, že to, co je viditelné, je zlé. Samo lidské tělo je výtvorem padlého anděla Satana, jenž propadl zlu. To, co je neviditelné, je spirituální. Bogomilové považovali Satana za prvorozeného syna Božího a Ježíše Krista za jeho mladšího bratra. Satan byl sice božím protivníkem, ale byl na Bohu závislý. Pýcha způsobila Satanův pád, a když byl spolu s buřičskými anděly svržen z nebes, vytvořil nové nebe, zemi a také tělesnou schránku člověka. Život však do těla vdechl Bůh výměnou za slib, že lidské duše po smrti poputují do skutečného nebe. Satan souhlasil, ale byl žárlivý na božský potenciál člověka, a tak svedl Evu a dohnal Kaina k vraždě svého bratra. Později namluvil židovskému národu, že on je tím nejvyšším Bohem, a nazval se Jahvem. Mojžíš se stal nevědomky jeho nástrojem. Druhorozený Ježíš vstoupil do světa, aby porazil bratrovo pozemské království. Satan sice způsobil Ježíšovu fyzickou smrt, ale po jeho zmrtvýchvstání přiznal porážku. Ztratil svou božskou sílu a Ježíš poté převzal jeho místo na nebesích.

Okcitánské katarství vycházelo především z Gnóze, vstřebalo však i řadu dalších myšlenkových vlivů. Trancevelové, vikomti z Carcassonne, odvozovali svůj rodokmen od potomků Ježíše a Marie z Magdaly. Katarství ale vstřebalo i mnohé prvky bogomilství, zvláště dualistický pohled na svět a důraz na přísnou askezi. Katarství tyto prvky přejalo zřejmě po polovině 12. století, kdy z Byzance prchali na západ v několika vlnách bogomilové, když na ně tvrdě dolehlo pronásledování císaře Manuela Kommena (1143 – 1180). Stejně tak bylo bogomilské pojetí víry přenášeno do Flander a do Francie během druhé křížové výpravy. Katarské hnutí se rozšířilo v hrabství Toulouse a v okolí města Albi a rychle zapouštělo kořeny v hospodářsky prosperujících krajích Lombardie, Provence, Languedocu, Flander a Porýní. Jeho rozšíření souviselo s odporem venkovské šlechty k hospodářským nárokům církve, s příkladným prostým životem albigenských duchovních a rychlost šíření albigenské víry byla podpořena i zpupností a bohatstvím církve, která ztratila schopnost věrohodně oslovovat prosté lidi.

Katarské hnutí se ve Francii šířilo a destabilizovalo společnost (odmítání manželství, daní či hospodářských povinností apod…). Jelikož církev byla „garantem“ sociálního systému středověku, rozhodla se proti Katarům zakročit:

Na třetím lateránském koncilu roku 1179 se církev prohlásila: „I když se církev na radu svatého Lva spokojuje kněžským soudem a nesahá ke krvavým popravám, musí se přece utéci o pomoc ke světským zákonům a dožadovat se zastání knížat, aby strach před časným trestem dohnal lidi k užívání duchovních léků. Protože se tedy valem rozmohli v Gaskoňsku, v okolí Albi, Toulouse a jinde kacíři, které jedni nazývají katary, druzí patariny a třetí paulikiány, a protože tam všude veřejně hlásají bludy a hledí získat na svou stranu prosté posluchače, prohlašujeme je za vyobcované z církve a i s jejich ochránci a přechovavači. Všem nařizujeme, aby se s nimi přestali stýkat. Zemřou-li ve svém hříchu, nechť za ně není sloužena mše a křesťanský pohřeb buď jim odepřen.“

Katarství bylo přísně asketické. Pokud se věřící chtěl stát „dokonalým“, tedy dosáhnout nejvyššího stupně v albigenské hierarchii, musel prokázat své schopnosti k vedení života „dokonalého“ roční zkouškou. Během ní musel zachovávat každé pondělí, středu a pátek posty, vykonat ve všech třech obdobích pokání jen o chlebu a vodě a po celý čas se zdržet produktů pohlavního styku: masa, mléka, vajec a sýra. Jedinou výjimku z tohoto přísného pravidla představovala konzumace ryb, o nichž kataři věřili, že nejsou plodem pohlavního styku, nýbrž vody samé. Veškerý sexuální kontakt byl samozřejmě zakázán, zvláště v posledních obdobích hnutí, kdy byl přísně zavrhován i nejnevinnější fyzický kontakt mezi mužem a ženou. Pokud byl kandidát na „dokonalého“ ženatý, musel svého partnera opustit, pokud nebyl, bylo pravidlem dodržovat celoživotní celibát. Poté, co kandidát dosáhl statusu „dokonalého“, vedl nový život, v němž přísně dodržoval všechna předepsaná pravidla a jenž byl mnohem tvrdší než obdobný život většiny katolických asketických řádů, poněvadž nekompromisní katarská teologie nepřipouštěla nápravu chyb žádnými prostředky, jakými byly katolická zpověď, lítost a pokání. Navíc všechny přestupky byly hodnoceny stejně, proto např. požití vajíčka bylo stejně závažné jako dopuštění se krádeže nebo spáchání vraždy. Jakékoliv porušení kodexu zbavovalo hříšníka statusu „dokonalého“ a vydávalo ho znovu Satanovu světu.

S prohlášením, že každý, kdo se pokouší vytvořit osobní názor na Boha, musí být bez slitování upálen, rozhodl papež Innocenc III. v roce 1208 o křížové výpravě proti albigenským na jihu Francie. Papež předtím pověřil cisterciácké mnichy, aby v této oblasti kázali pravou víru. V roce 1206 se k nim připojil Dominic Guzman, pozdější svatý Dominik, zakladatel dominikánského řádu, ale přesvědčování očividně nepomohlo. Proto byla v letech 1208 až 1229 rozpoutána vyhlášena křížová výprava. První papežovy výzvy, slibující dva roky odpustků, neměly velký ohlas. Když však bylo svatým bojovníkům umožněno vlastnit půdu, kterou dobyli, rozjela se křížová výprava na plné obrátky. Tímto činem se však značně posunul původní ideál výprav – křížové tažení bylo vypraveno proti křesťanům přímo v Evropě, a osvobození Svaté země se tak stalo druhořadou záležitostí. Tažení bylo zahájeno pod vedením Arnolda, opata kláštera v Cîteaux. Křižáci pustošili celá města, vyvražďovali jejich obyvatele a ničili poklady provensálské kultury. Stovky zajatců byly surově upáleny na hranicích a tisíce lidí zahynuly při drancování. Např. v městě Béziers bylo vybito veškeré obyvatelstvo – dvacet tisíc lidí – bez ohledu na vyznání, neboť byli vybíjeni katolíci stejně jako albigenští nebo příslušníci jakékoliv jiné víry.

Jak sděluje kronikář, při dobytí města Béziersu uslyšeli křižáci křik obyvatel. „Když podle výkřiků poznali, že tam jsou spolu s kacíři i pravověrní (katolíci), řekli opatovi (tj. Arnoldovi ze Cîteaux): ‚Co si máme počít, otče? Nedovedeme rozlišovat dobré od zlých.‘ A opat (stejně jako jiní) v obavě, aby se kacíři ze strachu před smrtí nevydávali za pravověrné, řekl, jak se povídá: ‚Bijte je všechny, neboť Pán pozná své!‘ A pobito bylo ohromné množství.“ Ohromné množství představovalo zhruba 20.000 lidí - lidská populace tenkrát představovala asi 10% dnešních počtů. ^[zdroj?] Nutno ovšem podotknout, že autentičnost tohoto líčení, počtu mrtvých i opatova výroku je zpochybňována

Válka probíhala během vlády tří francouzských panovníků Filipa II. Augusta (1180 – 1223) , Ludvíka VIII. (1223 – 1226) a Ludvíka IX. (1226 – 1270). Dozvuky měla ještě v roce 1244, kdy padly poslední útočiště albigenských, vesnice Montaillou, pevnost Montségur a Quéribus (1255) . Jejím výsledkem bylo připojení velké části jihu k francouzské koruně a naprosté vyvraždění albigenských na tomto území. Avšak mezitím se stihlo rozšířit do zemí západní a jižní Evropy, kde katarský pesimistický životní pocit nadlouho přetrvával.

Externí odkazy

• stránky novodobých amerických katarů (anglicky)
• Stručná historie katarství