Přeskočit na obsah

John Bercow

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
John Bercow, BA
John Bercow (14. února 2018)
John Bercow (14. února 2018)
Předseda dolní sněmovny parlamentu Spojeného království 
Ve funkci:
22. června 2009 – 31. října 2019
PanovníkAlžběta II.
PředchůdceMichael Martin
NástupceLindsay Hoyle
Stranická příslušnost
ČlenstvíKonzervativní strana (1980–2009)
Labouristická strana (2021–2022)
Rodné jménoJohn Simon Bercow
Narození19. ledna 1963 (61 let)
Edgware
ChoťSally Bercow
Alma materUniversity of Essex (do 1985)
Profesepolitik a politolog
Náboženstvíjudaismus
OceněníCena Jamese Joyce
Webová stránkawww.johnbercow.co.uk
CommonsJohn Bercow
Některá data mohou pocházet z datové položky.

John Bercow (19. ledna 1963, Edgware, Anglie) je britský politik, bývalý člen Konzervativní strany a bývalý předseda dolní sněmovny parlamentu Spojeného království (anglicky Speaker of the House of Commons).

Životopis

[editovat | editovat zdroj]

John Bercow se narodil 19. ledna 1963 v části Edgware obvodu Barnet na severu Velkého Londýna do židovské rodiny.[1] Jeho otec, který se živil jako taxikář, měl rumunské kořeny.[2] (Původní příjmení prarodičů Johna Bercowa bylo Berkowitz). Bercow navštěvoval školu ve městě Finchley, kde se stal členem pravicového společenství „Monday Club“, které později opustil a od jehož myšlenek se distancoval. Jako poslanec pak požadoval zákaz členství v klubu pro všechny členy Konzervativní strany.[1][3] V roce 1985 dokončil studium na University of Essex v oboru státní správy.[4] Během studií předsedal dalšímu pravicově orientovanému spolku – Federaci konzervativních studentů („Federation of Conservative Students“), která byla v roce 1986 rozpuštěna kvůli radikálním postojům a chování členů.[3]

Politická kariéra

[editovat | editovat zdroj]
Markýz z Cholmondeley, baronka Hayman, John Bercow, předseda Dolní sněmovny, a Barack Obama, prezident Spojených států, zkoumají sochu Sira Winstona Churchilla v lobby Poslanecké sněmovny během prohlídky Westminsterského paláce před projevem prezidenta v parlamentu Spojeného království dne 25. května 2011.

Do vrcholové politiky vstoupil po dvou neúspěšných kandidaturách[1] výhrou ve všeobecných volbách v roce 1997 za volební obvod Buckinghamshire.[4] Po svém zvolení byl jedním z pravicovějších poslanců Konzervativní strany, avšak po několika letech se naopak stal jedním z nejliberálnějších toryů. V některých členech konzervativní strany tato změna vzbuzovala obavy z jeho možného přeběhnutí k labouristům.[3][4] Bercow byl zastáncem „moderního, progresivního a umírněného“ směřování konzervativní strany, která „je schopna zaujmout širokou škálu voličů“.[4]

Předseda dolní komory

[editovat | editovat zdroj]
„ ...brexit považuji za největší chybu v naší poválečné historii. Současný svět je světem mocenských a obchodních bloků a uskupení. Je lepší být uvnitř nich než mimo ně. “

— John Bercow, listopad 2019[5]

Po odstoupení předsedy dolní komory Michaela Martina kvůli skandálu ohledně poslaneckých výdajů byl v roce 2009 John Bercow jedním z deseti uchazečů o tuto tradičně apolitickou funkci. Ve třetím kole volby porazil člena Konzervativní strany George Younga a stal se tak věku 46 let nejmladším předsedou v novodobé historii.[6][7] Během svého působení byl kritizován pro porušování objektivity v neprospěch toryů, své bývalé strany.[1][2][3] Přesto byl do pozice dvakrát znovuzvolen.[8] Bercow z pozice odstoupil 31. října 2019.[9][10] O tomto svém rozhodnutí informoval v emotivní řeči na půdě dolní komory 9. září.[8] Novým předsedou byl 4. listopadu zvolen Sir Lindsay Hoyle, který předtím působil jako Bercowův zástupce.[11] Jedním z jeho přínosů pro parlament bylo uvolnění některých tradic ohledně oděvu jak předsedy, když přestal nosit tradiční paruku a punčochy, tak i poslanců, po kterých přestal vyžadovat nošení kravat.[3]

Pro svou svéráznost při dožadování se pořádku při často vyhrocených debatách o brexitu se stal oblíbencem některých zahraničních médií a uživatelů na sociálních sítích.[1][2][3][12][13]

Když Bercow odstoupil z funkce, označil brexit za největší chybu v britské poválečné historii. [5] Dva z jeho bývalých podřízených jej obvinili ze šikany, Bercow tato obvinění popřel.[3][14] V únoru 2020 vydal autobiografickou knihu "Unspeakable", ve které přinesl pohled do zákulisí britské politiky i hodnocení předních politiků.[15] V červnu 2021 oznámil, že se stal členem opoziční Labouristické strany.[16]

Osobní život

[editovat | editovat zdroj]

V roce 2002 se oženil se Sally Illman (* 1969), s níž má děti Jemimu, Olivera a Freddieho.[1][6] Syn Olivier trpí autismem.[9] Manželka je členkou Labouristické strany.[17] Od osmi let hrál tenis a stal se šampionem v kategorii do 12 let. Kvůli infekční mononukleóze musel později hrát tenis jen rekreačně.[9][3] V roce 2014 napsal knihu "Tennis Maestros: The Twenty Greatest Male Tennis Players of all Time". Je fanouškem fotbalového klubu Arsenal FC.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b c d e f PERRAUDIN, Frances. John Bercow's long journey from hard right to Labour darling. The Guardian [online]. 2019-09-09 [cit. 2019-09-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ a b c FINGERLAND, Jan. Brexit ukázal Británii exotickou. Český rozhlas [online]. 2019-01-19 [cit. 2019-09-10]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b c d e f g h Who is Commons Speaker John Bercow?. BBC [online]. 2019-09-09 [cit. 2019-09-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ a b c d RICHARDS, Steve. John Bercow: 'I don't agree with Michael. I believe the Prime Minister has been honest about the war'. The Independent [online]. 2004-11-01. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ a b MAREK, Jaromír. ‚Mr. Order‘ John Bercow: Už nemusím být nestranný. Brexit je největší chyba v naší poválečné historii. iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 2019-11-07 [cit. 2021-06-22]. Dostupné online. 
  6. ↑ a b WHEELER, Brian. The John Bercow story. news.bbc.co.uk [online]. 2009-06-24 [cit. 2019-09-10]. Dostupné online. 
  7. ↑ KOCOUREK, Milan; TÁBORSKÁ, Marika. Velká Británie má nového šéfa parlamentu. Český rozhlas [online]. 2009-06-23 [cit. 2019-09-10]. Dostupné online. 
  8. ↑ a b KATZ, Gregory. End of an era: UK House Speaker John Bercow to step down. Associated Press [online]. 2019-09-09 [cit. 2019-09-10]. Dostupné online. 
  9. ↑ a b c ŠTÝS, Matěj. Mr. Order po 10 letech končí. Britská Dolní sněmovna se loučí s předsedou Johnem Bercowem. iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 2019-10-31 [cit. 2021-06-22]. Dostupné online. 
  10. ↑ John Bercow steps down as Commons Speaker. BBC [online]. 2019-10-31 [cit. 2019-11-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. ↑ Sir Lindsay Hoyle elected Speaker of House of Commons. BBC [online]. 2019-11-04 [cit. 2019-11-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. ↑ KATZ, Gregory. ORRR-DUHHH: Britain Parliament speaker seeks to calm debate. Associated Press [online]. 2019-01-16 [cit. 2019-09-10]. Dostupné online. 
  13. ↑ EVANS, Greg. 14 of the best John Bercow shouting memes. www.indy100.com [online]. The Independent, 2019-09-09 [cit. 2019-09-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-09-18. 
  14. ↑ Další komplikace Johna Bercowa na cestě do Sněmovny lordů. Čelí obvinění z šikany podřízených. iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 2020-01-23 [cit. 2021-06-22]. Dostupné online. 
  15. ↑ MAREK, Jaromír; URBANOVÁ, Anna. Bercow vydává knihu. Unspeakable prezentuje ostrý pohled na britskou politiku a její představitele. iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 2020-02-06 [cit. 2021-06-22]. Dostupné online. 
  16. ↑ Někdejší šéf britské Dolní sněmovny Bercow přešel k labouristům. Hned zaútočil na Johnsonovu vládu. ČT24 [online]. Česká televize, 2021-06-22 [cit. 2021-06-22]. Dostupné online. 
  17. ↑ Sally Bercow's attack on David Cameron puts pressure on Speaker. the Guardian [online]. 2009-12-04 [cit. 2021-06-22]. Dostupné online. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=John_Bercow&oldid=24422314“