Přeskočit na obsah

Josef Ladislav Píč

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Josef Ladislav Píč
Josef Ladislav Píč (1896)
Josef Ladislav Píč (1896)
Narození19. ledna 1847
Mšeno u Mělníka
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí19. prosince 1911 (ve věku 64 let)
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Příčina úmrtísebevražda
Místo pohřbeníSlavín (hrobka)
Alma materUniverzita Karlova
Povoláníantropolog, paleontolog, archeolog, historik, učitel a slavista
ZaměstnavatelUniverzita Karlova
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Pomník připomínající archeologický výzkum vedený J. L. Píčem na mohylovém pohřebišti u Velké Dobré
Pamětní deska na pomníku připomínající archeologický výzkum na žárovém pohřebišti starší doby římské na Pičhoře

Josef Ladislav Píč (19. ledna 1847 Mšeno u Mělníka [1] – 19. prosince 1911 Praha[2][3]) byl historik, pedagog a muzejník, spoluzakladatel české archeologie. Působil v Komisi pro soupis památek Prahy[4] od jejího vzniku v roce 1883 (1884) a jako její člen spoluvytvářel první systém památkové péče v Čechách.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se ve větrném mlýně poblíž Mšena. J. L. Píč absolvoval v letech 1858–1862 gymnázium v České Lípě. Pak vystudoval dějepis a zeměpis na Karlově univerzitě (tehdy Karlo-Ferdinandova univerzita) a stal se na deset let vyučujícím profesorem na gymnáziu v Mladé Boleslavi. Odtud odešel ve školním roce 1871–1872 učit na reálné gymnázium v Praze 1 – Žitné ulici.[5] Původně byl jen kandidátem profesury, dekretem c. a k. školní rady z 19. ledna 1881 byl jmenován středoškolským profesorem.[6] V roce 1883 obhájil docenturu a v roce 1905 získal mimořádnou profesuru rakouských a slovanských dějin na Filozofické fakultě.

Roku 1887 se ujal vedení redakce časopisu Památky archaeologické a místopisné a začal se více orientovat na archeologii. Roku 1887 se postavil do čela Archaeologického sboru musejního a roku 1893 vyhrál konkurs na místo kustoda prehistorické sbírky tehdejšího Musea království Českého, dnešního Národního muzea. Tuto sbírku prakticky vytvořil, utřídil a instaloval v tehdy nové Schulzově budově na Václavském náměstí.

Žil jako osamělý starý mládenec pouze pro vzdělání a vědu. Soustředil kolem sebe skupinu vlastenců s nadšením pro archeologii. Přijal i vlastenecké jméno Ladislav. Tito lidé, nejrůznějších profesí i původu, mu pomáhali provádět archeologické výzkumy, které poskytly základní materiál nových prehistorických fondů (např. Bylany, Dobřichov-Pičhora (podobnost jmen je náhodná) a Dobřichov-Třebická, Platěnice, Stradonice).

Nejvýznamnější publikací J. L. Píče bylo 6 svazků třídílného díla Starožitnosti země České, které byly napsány mezi léty 1899 až 1909. Jednotlivé díly Starožitností byly přeloženy do francouzštiny, němčiny a ruštiny.

J. L. Píč se svou periodizací období, metodikou a interpretací narazil na odpor Lubora Niederleho a Karla Buchtely. Tato diskuse posléze vyústila v kontroverzi mezi školami muzejní a univerzitní, která stála Píče mnoho duševních sil.

Mšeno, pamětní deska

Další spor, který se mu stal osudným, bylo hájení pravosti Rukopisů královédvorského a zelenohorského. Píč neváhal navštívit s částí Rukopisu královédvorského přední evropské paleografy a vyžádat si od nich posudky. Poté otiskl v Národní politice článek „Rukopis královédvorský před mezinárodním soudem paleografickým skvěle obstál“.[7] O tom, zda rukopis tehdy opravdu obstál, je možno pochybovat. Josef Šusta v roce 1912 napsal: „Není zcela správné, tvrdil-li prof. Píč, že starší, podle jeho mínění ‚objektivní‘ a dnešním nacionalismem ještě nezkažení paleografové němečtí měli o R. K. mínění veskrze příznivé.“[8] Karel Sklenář v roce 2007 hodnotil posudky jako „zběžné a formální“.[9][10]

Národní muzeum po návratu Píče obvinilo z porušení předpisů při výpůjčce Rukopisu a dovezené posudky prozatím odložilo. To společně s útoky domácí odborné veřejnosti, nepochopením smyslu jeho úsilí a celkovým vyčerpáním zřejmě vedlo J. L. Píče k tomu, že se rozhodl pro dobrovolný odchod ze života – zastřelil se revolverem ve svém bytě. Přesto však za svého života vytvořil dílo, které ho řadí k velikánům české archeologie.

Pozůstalost

[editovat | editovat zdroj]
  • Písemné dokumenty a korespondence jsou uloženy v Archivu Národního muzea.
  • Soubor středověkých až novověkých archeologických nálezů i osobní předměty včetně obrazů byly v roce 1938–39 převedeny do oddělení historické archeologie Národního muzea.

Bibliografie

[editovat | editovat zdroj]
  • Dějiny národa ruského. 1889
  • Starožitnosti země České. Díl 1, Čechy předhistorické. Sv. 1 (Úvod, Člověk diluvialný, Pokolení skrčených koster). 1899
  • Starožitnosti země České. Díl 1, Čechy předhistorické. Sv. 2 (Pokolení kamenných mohyl). 1900
  • Starožitnosti země České. Díl 2, Čechy na úsvitě dějin. Sv. 1 (Kostrové hroby s kulturou marnskou čili lateneskou a Bojové v Čechách). 1902
  • Starožitnosti země České. Díl 2, Čechy na úsvitě dějin. Sv. 2 (Hradiště u Stradonic jako historické Marobudum). 1903
  • Starožitnosti země České. Díl 2, Čechy na úsvitě dějin. Sv. 3 (Žárové hroby v Čechách a příchod Čechů). 1905
  • Starožitnosti země České. Díl 3, Čechy za doby knížecí. Sv. 1 (Část archaeologická). 1909
  • Přehled české archaeologie. 1908.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu
  2. ↑ Matriční záznam o úmrtí a pohřbu farnost při kostele sv.Štěpána na Novém Městě pražském
  3. ↑ Archiv hl. m. Prahy, Matrika zemřelých u Apolináře, sign. AP Z38, s. 62
  4. ↑ WUNSCH, Hugo; TEIGE, Josef. Zpráva o činnosti Komise pro soupis stavebních, uměleckých a historických památek král. hl. města Prahy. In:Almanach královského hlavního města Prahy na rok 1899. Ročník 2. Redakce Lešer Václav. první. vyd. Praha: Důchody obce královského hlavního města Prahy, 1899. 469 s. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-06-10. Kapitola Zpráva o činnosti Komise pro soupis stavebních, uměleckých a historických památek král. hl. města Prahy., s. 249–265.  Archivováno 10. 6. 2016 na Wayback Machine.
  5. ↑ VOJTÍŠKOVÁ, Marie. Jiskry a plaménky. Česká Lípa: MNV Česká Lípa, 1981. Kapitola Rejstřík osob, s. 39. 
  6. ↑ Archiv hl. m. Prahy, Soupis domovských příslušníků hl. m. Prahy
  7. ↑ Prof. J. L. Píč: „Rukopis královédvorský před mezinárodním soudem paleografickým skvěle obstál.“ Národní politika 17. 12. 1911.
  8. ↑ http://www.rukopisy-rkz.cz/rkz/gagan/jag/rukopisy/dokument/susta-1.htm
  9. ↑ www.veprek.cz [online]. [cit. 10-03-2009]. Dostupné v archivu pořízeném dne 04-03-2016. 
  10. ↑ Karel Sklenář: Učenci a pohané. Praha: Mladá fronta, 1974.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • KUTNAR, František; MAREK, Jaroslav. Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví : od počátků národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 1065 s. ISBN 80-7106-252-9. 
  • Karel SKLENÁŘ, Obraz vlasti. Příběh Národního muzea. Praha 2001, s. 264,285,295,297.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Josef_Ladislav_Píč&oldid=24009359“