Přeskočit na obsah

Ostramo

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
OSTRAMO, VLČEK a spol.
Základní údaje
Dřívější jménaOSTRAMO, s.p.
Právní formaspolečnost s ručením omezeným (s.r.o),
Datum založení27. května 1993
Datum zániku31. července 2001
Osudkonkurs
ZakladatelMax Böhm
SídloOstrava, ČR
Adresa sídlaPřívoz, Česko
Souřadnice sídla49°50′41,94″ s. š., 18°15′25,89″ v. d.
Identifikátory
IČO49609181
Některá data mohou pocházet z datové položky.

OSTRAMO (Ostravská rafinerie minerálních olejů) byla firma, kterou znaly generace obyvatel Ostravy jako Petrolejku.[1][2] Název Petrolejka se zachoval ve tvaru „U petrolejky" jako díl základní sídelní jednotky (ZSJ) s kódem 1137350 uvedený v číselníku ZSJ Českého statistického úřadu.

Vznik

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1889[3] vznikla v obci Přívoz třetí rafinerie na území dnešní České republiky.[4] Okolnosti, které měly vliv na lokaci rafinerie do Přívozu:[5]

  • poptávka po petroleji na svícení
  • ropná pole v Haliči (tehdy součást stejného státu, tj. Rakouska-Uherska)
  • dobré železniční spojení
  • blízkost chemických továren produkujících potřebné chemikálie pro výrobu
  • osobní vztah zakladatele Dr. Maxe Böhma k Ostravě

Výčet výrobků firmy je uveden v inzerátu z roku 1897.[6]

V roce 1902 vstoupila ostravská rafinerie do kartelu Exportbüro der österreichischen Petroleum-Raffinerien (OLEX), který umožnil export ropných výrobků do západní a severní Evropy.[3]

Názvy „Petrolejky“ v průběhu let

[editovat | editovat zdroj]
  • Ostrauer Mineralöl-Raffinerie Max Böhm ₰ Co., komanditní společnost (1889)[3]
  • Oderfurter Minaralölwerke, Gesellschaft, m.b.H., název vznikl v důsledku rozdělení společnosti (1908)[3]
  • Přívozer Minaralölwerke, s.r.o., v důsledku zrušení německého názvu obce Oderfurt Výnosem ministerstva vnitra v roce 1920 (1922) a přijetím zákona 267/1920 Sb. ze dne 14. dubna 1920 o odstranění nevhodných názvů[3][7]
  • Přívozer Minaralölwerke, a.s. v důsledku transformace na akciovou společnost (1930)
  • Přívozské závody minerálních olejů, akc. spol., ředitelství sídlilo sídlila na ulici Jaurèsova 1 (1939)[8][9]
  • Ostranaft, jako závod Rafinerie minerálních olejů, Pardubice (1946)[10]
  • Ostravská rafinerie minerálních olejů n. p.(1950)[10]
  • člen Sdružení československých rafinerií minerálních olejů (1958)[10]
  • člen VHJ (výrobně hospodářské jednotky) Slovnaft (1962)[10]
  • člen Závodů na zpracování ropy a uhlí, oborový podnik Praha(1968)[10]
  • závod Chemopetrol, závody na zpracování ropy, generální ředitelství (1969)[10]
  • Ostramo, Chemapol koncernový podnik[11]

Po 1. světové válce

[editovat | editovat zdroj]

Firma se potýkala s řadou problémů způsobených:

  • Nedostatkem surovin, obalových materiálů a dopravních prostředků
  • Přechodem na americkou nebo rumunskou ropu
  • Nostrifikačním zákonem z roku 1919, který požadoval přenést sídla a hospodářské vedení společností na československé území.
  • Změnou financující banky, kterou se nově stala Živnostenská banka.
  • Nařízením ministra pro správu průmyslu, obchodu a živností v souhlasu s ministrem pro správu veřejných prací a s účastněnými ministry č. 25/1919 Sb. z. a n., o úpravě hospodaření výrobky minerálních olejů, benzolem, oleji dehtovými a karbidem.

V roce 1933 založila firma dceřinou společnost OSTRANAFT, a.s., která se zabývala maloobchodním prodejem. OSTRANAFT provozoval 43 čerpacích stanic, ve kterých prodával produkty s registrovanou značkou Triumph.[3]

Protektorát

[editovat | editovat zdroj]

Agresivní nacistická válka vyžadovala nebývale velké množství materiálu, včetně pohonných hmot. Rafinerie se staly kritickou infrastrukturou, kterou mohl ohrožovat odboj. Proto byl navýšen počet příslušníků závodní stráže o osm na celkových 14 osob a přidělena jednotka Schutzstaffel (SS) o síle 6 osob.[3]

Během války stoupalo nebezpečí náletů letadel. Ostrava zažila od srpna 1944 do 15. dubna 1945 celkem 30 náletů.[12] Cílem Američanů byly ostravské rafinerie a nádraží v Přívoze. Spojenecké bombardování se v té době v rámci tzv. bitvy o benzín zaměřovalo na ropná pole a rafinerie ve snaze připravit německou brannou moc o zásoby pohonných hmot.[13]

Po roce 1945

[editovat | editovat zdroj]

Dne 1. ledna roku 1946 byl ministerstvem průmyslu zřízen národní podnik Rafinerie minerálních olejů, do kterého byla začleněna i rafinerie v Ostravě.[14]

Dne 2. prosince 1952 vstoupilo v platnost nařízení ministra chemického průmyslu č. 110/1952 Sb. o nevyužitých odpadních a upotřebených olejích mazacích.[zdroj?]

Dne 15. listopadu 1961 vstoupila v platnost vyhláška ministerstva chemického průmyslu 130/1964 Sb. o povinném odvádění a využití upotřebených minerálních (mazacích) olejů. Socialistické organizace (včetně jednotných zemědělských družstev) byli povinni odvádět upotřebené motorové oleje do distribučních skladů Benzina n. p. minimálně v množství 35 % odebraných čerstvých olejů. Spotřebitelé z řad obyvatelstva byli povinni odvádět upotřebený olej u čerpacích stanic Benzina n. p. Výkupní cena stanovena na 0,69 Kčs/litr upotřebeného motorového oleje.[15]

V paragrafu 10 výše uvedené vyhlášky stojí: Regeneraci těchto olejů provádějí výhradně rafinerie minerálních olejů. Vyhláška 130/1967 tak stanovila právní rámec organizovaného sběru olejů, ale také položila základy k regeneraci olejů v ostravské rafinerii.

Sběr v rozvinuté síti sběren dosahoval 58–60 tis. tun použitých a odpadních olejů v roce. Sebrané odpadní oleje zpracovával koncernový podnik Chemopetrol Ostramo, Ostrava. Jako recyklační technologie byla použita kyselinová rafinace. Produkovala velké množství zaolejovaných kyselých odpadů, které byly skládkovány.[16]

Na počátku sedmdesátých let 20. století vláda ČSSR počítala se zvýšením dovozu sovětské ropy a pověřila Chemoprojekt Brno přípravou projektu „Rafinerie Morava". První vytipovaná lokalita jižně od Petřkovic byla zavržena, nadále byla uvažována lokalita severně od Antošovic.[10]V roce 1977 vznikla studie, která počítala počítala s výstavbou rafinerie v Šilheřovicích na Ostravsku, kam se do roku 1990 měla přestěhovat také asfaltářská výroba z PARAMA Pardubice.[14]Sovětská strana nepotvrdila dodávky ropy v plánované výši. Zástupci slovenského průmyslu požadovali podíl na dovážené ropě, a tak byl „projekt rafinerie Morava" odložen.[10]

Koncernový podnik OSTRAMO se soustředil hlavně na regeneraci upotřebených olejů a olejové regeneráty se staly hlavní složkou jimi vyráběných mazacích olejů. Prvními vyvinutými oleji, zavedenými do výroby, byl olej pro dvoudobé benzínové motory M2T, resp. M2T Mix (API TC, SAE 40).[17] Sortiment tvořily oleje topné, motorové, převodové, speciální; dále plastická maziva, konzervační prostředky, parafíny, cereziny a mikrovosky.[zdroj?]

Po roce 1989

[editovat | editovat zdroj]

Rozpadem Chemopetrolu se ze všech koncernových podniků staly samostatné společnosti, jednou z nich byla ostravská rafinerie.

OSTRAMO s. p.[18] se stalo státním podnikem dne 1. července 1990. Řízením byl pověřen pan Ing. Vítězslav Vlček, prokuristou byl pan Ing. Vladimír Kokeš. V zakladatelské listině bylo stanoveno, že provoz skončí v roce 1993 a následně podnik vyřeší starou ekologickou zátěž (SEZ).[19] Na základě Usnesení vlády o privatizaci OSTRAMA s. p. formou přímého prodeje se v roce 1992 uzavřením smlouvy s Fondem národního majetku stala majitelem podniku společnost VLČEK a spol. s.r.o.[20] Měla dva společníky: Josefa Vlčka a Josefa Jedličku. Nástupnickou organizací se stala firma OSTRAMO, VLČEK a spol., s.r.o. se společníky Vítězslavem Vlčkem a Vladimírem Kokešem.[21] Tuto společnost pak koupila firma TRANSKOREKTA,[22] společnost s ručením omezeným, jejíž jednatelkou byla Miroslava Vlčková, manželka Josefa Vlčka.[zdroj?]

Rafinerie ukončila provoz v srpnu 1995 z důvodu nezajištění řádného skládkování odpadů.[19]

Staré ekologické zátěže (SEZ)

[editovat | editovat zdroj]

V areálu firmy se nacházela jedna z největších ekologických zátěží na území České republiky.[23] Jednalo se hlavně o ropné kaly – nebezpečné odpady, dle katalogu odpadů klasifikované jako 05 01 07* kyselé dehty.[24] Nebezpečnost ropných kalů byla v jejich toxicitě a v obsahu rakovinotvorných (karcinogenních) polychlorovaných bifenylů.[25] Nebezpečné odpady pocházely z rafinérské výroby a z regenerace použitých mazacích olejů.[26] Tyto kaly byly desetiletí volně vypouštěny do lagun R1, R2 a R3.[zdroj?]

Starou ekologickou zátěží byly nejen laguny, ale také výrobní prostory rafinerie.[zdroj?]

Dne 24. dubna 1996 se vláda usnesla (vládní usnesení č. 239), že zahájí jednání o nákladech, které vznikly úhradou nákladů vynaložených společností OSTRAMO, Vlček a spol. na odstraňování škod na životním prostředí způsobených činností bývalého státního podniku OSTRAMO Ostrava v areálu skládky odpadů do výše 65 mil. Kč.[27][28][29]

Výsledkem jednání bylo, že stát odkoupil jihozápadní část areálu (laguny), ale nikoli část severovýchodní, kde se nacházely budovy rafinerie.[19] Tam chtěl majitel společností OSTRAMO, Vlček a spol. postavit novou rafinerii s moderní technologií.[30]

Laguny během sanace v roce 2018

Jihozápadní část areálu Ostramo (Lokalita ropné laguny)

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Ostravské laguny.

Dne 4. prosince 1996 vláda (vládní usnesení č. 626) souhlasila s tím, aby DIAMO státní podnik vykonával právo hospodaření ke státnímu majetku nabytému od OSTRAMO, Vlček a spol., a to areálu skládky odpadů (laguny a související objekty včetně čisticí stanice haldových vod).[31][28][32] Hlavní etapa sanace, odtěžování kalů, skončila 19. prosince 2020. Následovat bude čištění kontaminované zeminy, podloží a podzemních vod s výhledem na několik dalších let.[33]

Šlo o oblast se třemi velkými lagunami, které byly označovány jako ostravské laguny.[33] Od roku 2003 probíhala sanace areálu.[34] Hlavní etapa sanace, odtěžování kalů, skončila 19. prosince 2020. Následovat mělo čištění kontaminované zeminy, podloží a podzemních vod s výhledem na několik dalších let.[33]

Severovýchodní část areálu Ostramo (Lokalita bývalé rafinerie)

[editovat | editovat zdroj]

Severovýchodní část areálu zůstala v držení firmy OSTRAMO, VLČEK, která zde prováděla dekontaminaci a plánovala stavbu ekologické rafinerie.[19]

Půda v areálu byla prosycena toxickými látkami, situace se ještě zhoršila v červenci roku 1997, když areál zaplavila rozvodněná Odra až do výše 4 metrů.[23] Majitel Vlček nezajistil nádrže s odpadními oleji před vyplavením velkou vodou.[35] Z areálu unikly 3 000 m³ toxických látek. Majitel OSTRAMA nedodržel bezpečnostní předpisy,[36] kvůli tomu čelil obvinění pro obecné ohrožení, stíhání ale ukončila prezidentská amnestie.[37]

Náměstek ostravského primátora pro životní prostředí Dalibor Madej hodnotil ekologickou zátěž lokality bývalé rafinerie jako větší než zátěž lokality ropných lagun.[38]

Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. července 2001 byl prohlášen konkurs na majetek OSTRAMO, VLČEK a ustanoven konkursní správce. V říjnu 2001 zpochybnil konkursní správce převod nemovitostí firmě TRANSKOREKTA[30] a zahrnul nemovitosti do konkurzní podstaty s tím, že pozemky patři věřitelům. TRANSKOREKTA rozhodnutí správce napadla u soudu. V roce 2011 rozhodl Vrchní soud v Olomouci o oprávněnosti zahrnutí nemovitostí do konkursní podstaty. Konkursní správkyně (nástupkyně správce) vyhlásila veřejné výběrové řízení na prodej nemovitostí. Město Ostrava přijalo usnesení č. 719/ZM1014/13, ve kterém rozhodlo o záměru koupit průmyslový areál OSTRAMA o celkové rozloze 178 605 m² za cenu 62,5 mil Kč a přihlásit se do výběrového řízení.[39]

Město Ostrava se před vyhlášením výběrového řízení na prodej nemovitostí snažilo uplatnit pohledávku vzniklou neprovedením sanace areálu. Nároky Ostravy odmítl Krajský úřad Moravskoslezského kraje s odůvodněním, že společnost OSTRAMO, VLČEK není původce odpadu. KÚ dále konstatoval, že magistrát má jako vodoprávní úřad povinnost zabezpečit areál tak, aby se kontaminace nešířila.[19]

Tato povinnost se stala aktuální, když společnost TRANSKOREKTA ukončila z důvodu nevyjasněnosti vlastnictví činnost včetně provozu hydraulické bariery.[19][35] TRANSKOREKTA provozovala hydraulickou barieru měsíc, a to kvůli zahájení stavby nové rafinerie za 300 mil. Kč,[40] podle stavebního povolení z roku 1996, které bylo několikrát prodlužováno. Zrušení stavebního povolení nepřipadalo podle stavebního úřadu v úvahu, protože zde nebyla stavební uzávěra a vodohospodáři to neoznačili za záplavové území.[37] Odbor ochrany vod ostravského magistrátu vyměřil od roku 2001 firmě TRANSKOREKTA dvě stotisícové pokuty za to, že nezabezpečila areál před znečišťováním okolí.[35]

K 1. prosinci 2023 patřily nemovitosti společnosti Ostravské logistické centrum. V rámci operačního programu Životní prostředí byla poskytnuta dotace ve výši 122 mil. Kč na projekt Odstranění staré ekologické zátěže v lokalitě bývalé rafinerie OSTRAMO v Ostravě – 1. etapa.[41] Sanace byla provedena v areálu o celkové rozloze 176 017 m². Bylo odstraněno více než 33 216 m³ kontaminovaných materiálů: zaolejované vody, kalů, kontaminované zeminy a demolovaných stavebních konstrukcí. Území ležící severovýchodně od dálničního přivaděče je sanováno a je možné jej využívat.[23]

Budovy v areálu

[editovat | editovat zdroj]

Na projektování budov v areálu se podíleli architekti a stavitelé:[42]

  • Felix Neumann (1860–1942), již od začátku výstavby
  • Johann Ulrich (1861–1920), stavitel ve firmě Mihatsch & Ulrich a budoucí ostravský starosta v roce 1895
  • Hugo Herrmann[43] navrhl v roce 1909 budovy na zpracování parafínu

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Ostravaci.cz [online]. [cit. 2023-12-01]. Dostupné online. 
  2. ↑ PETR, Žižka; FERNAND, Miloslav. KRAJ MÉHO SRDCE: Návod na použití Ostravy, aneb co v ocelovém srdci země nevynechat [online]. 2017-08-17 [cit. 2023-12-01]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b c d e f g GROMNICA, Jan. Ostravská rafinerie minerálních olejů do roku 1939. Historica, revue pro historii a příbuzné vědy. Ostrava: Ostravská univerzita, Filozofická fakulta, 2019, roč. 10, čís. 2, s. 140. 
  4. ↑ RIEDLOVA, Nikol. Historie českých rafinérií. dspace.vsb.cz. 2013. Dostupné online [cit. 2023-11-27]. 
  5. ↑ HISTORIE MORAVSKÉ OSTRAVY A PŘÍVOZU [online]. Ostrava: Statutární město Ostrava, městský obvod Moravská Ostrava a Přívoz [cit. 2023-11-27]. Dostupné online. 
  6. ↑ BÖHM, Max. inzerát. Adressen-Buch der Stadt Mähr.-Ostrau und ihrer Nachbargemeinden mährisch-schlesischen Industriebezirches. 1897, s. 3. Dostupné online. 
  7. ↑ Zákon 267/1920 Sb. o odstranění nevhodných názvů úplné a aktualní znění. ASPI [online]. [cit. 2023-12-29]. Dostupné online. 
  8. ↑ MOSSE, Rudolf. Adresář Protektorátu Čechy a Morava pro průmysl, živnosti,obchod a zemědělství. 1. vyd. Praha: Rudolf Mosse, 1939. 2488 s. S. 1671. Https://www.digitalniknihovna.cz/mzk/view/uuid:4f1dc410-c176-11e4-b2e2-005056827e52?page=uuid:f320d9e0-eac9-11e4-a794-5ef3fc9bb22f. 
  9. ↑ Ostravský uličník. www.mapomol.cz [online]. [cit. 2023-12-02]. Dostupné online. 
  10. ↑ a b c d e f g h POPELKA, Petr. Dějiny Moravských chemických závodů. 1. vyd. Ostrava: Ostravská univerzita, 2008. 159 s. ISBN 978-80-7368-526-3. Kapitola Období „velkých změn". Éra „ostravských chemických závodů" (1946-1949), s. 78–102. 
  11. ↑ OBRANA, lidu. inzerát. Obrana lidu. 1976-07-31, roč. 35, čís. 30, s. 13. Dostupné online. 
  12. ↑ Ostravu za války drtilo bombardování, nálezy pum nejsou neobvyklé. www.patriotmagazin.cz [online]. [cit. 2023-12-02]. Dostupné online. 
  13. ↑ CSOL.CZ. Komponovaný večer k 75. výročí bombardování Ostravy. ČSOL [online]. [cit. 2023-12-02]. Dostupné online. 
  14. ↑ a b ČIŽMÁŘ, Zeno; IOVLEVOVÁ, Jana. Paramo: ohlédnutí v čase. 1. vyd. Pardubice: PARAMO, 2009. 52 s. 
  15. ↑ MINISTERSTVO, chemického průmyslu. Sbírka zákonů ČSSR: Vyhláška 130/1961 Sb.. částka 61. vyd. Praha: Ministerstvo spravedlnosti, 23. 11. 1961. 8 s. S. 7. 
  16. ↑ Nakládání s odpadními oleji v České republice | Odpady. https://odpady-online.cz/ [online]. 1970-01-01 [cit. 2023-12-02]. Dostupné online. 
  17. ↑ INFO@SABRE.CZ, Sabre, www sabre cz, e-mail:. Vybrali jsme z bohaté historie českých olejářských rafinerií | Technický týdeník. www.technickytydenik.cz. Dostupné online [cit. 2023-11-27]. 
  18. ↑ Veřejný rejstřík a Sbírka listin - Ministerstvo spravedlnosti České republiky. or.justice.cz [online]. [cit. 2023-12-01]. Dostupné online. 
  19. ↑ a b c d e f VALERIÁN, Pavel. Zápis z 13. zasedání zastupitelstva města [online]. Ostrava: Zastupitelstvo města Statutární město Ostrava, 2011-11-23 [cit. 2023-11-28]. Dostupné online. 
  20. ↑ Veřejný rejstřík a Sbírka listin - Ministerstvo spravedlnosti České republiky. or.justice.cz [online]. [cit. 2023-12-01]. Dostupné online. 
  21. ↑ DNES, Zuzana Kubátová, MF. Ostramo: Soud po letech rozhodl. iDNES.cz [online]. 2001-08-03 [cit. 2023-11-27]. Dostupné online. 
  22. ↑ Veřejný rejstřík a Sbírka listin - Ministerstvo spravedlnosti České republiky. or.justice.cz [online]. [cit. 2023-12-01]. Dostupné online. 
  23. ↑ a b c SACKÝ, Antonín. Ostrava skrývá jednu z největších ekologických zátěží ČR: rafinérii Ostramo. Deník.cz. 2020-08-28. Dostupné online [cit. 2023-11-27]. 
  24. ↑ Katalog odpadů - skupina 05. www.envigroup.cz [online]. [cit. 2023-11-30]. Dostupné online. 
  25. ↑ 4. červen 2018 - Reportéři ČT | Česká televize. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  26. ↑ Sanace ostravských lagun bude pokračovat | MPO. www.mpo.cz [online]. [cit. 2023-11-30]. Dostupné online. 
  27. ↑ albatros.odok.cz [online]. [cit. 2023-11-29]. Dostupné online. 
  28. ↑ a b odok.cz [online]. [cit. 2023-11-29]. Dostupné online. 
  29. ↑ Vládní usnesení č. 239 [online]. Praha: 1996-04-24 [cit. 2023-11-29]. Dostupné online. 
  30. ↑ a b Chemička v Ostravě se staví na místě, jež majitelům nepatří. arnika.org [online]. [cit. 2023-12-03]. Dostupné online. 
  31. ↑ albatros.odok.cz [online]. [cit. 2023-11-29]. Dostupné online. 
  32. ↑ Vládní usnesení č.626 [online]. Praha: 1996-12-04 [cit. 2023-11-29]. Dostupné online. 
  33. ↑ a b c pes. Z Ostravy zmizely všechny kaly z lagun po Ostramu. Zápach z nich obtěžoval místní obyvatele léta. ČT24.cz [online]. Česká televize, 2020-12-28 [cit. 2020-12-28]. Dostupné online. 
  34. ↑ DOLEŽALOVÁ, Denisa. Z ostravských lagun odvezli všechny kaly. Sanace po 17 letech končí. Novinky.cz [online]. Borgis, 2020-12-28 [cit. 2020-12-28]. Dostupné online. 
  35. ↑ a b c Komu patří Ostramo?. https://odpady-online.cz/ [online]. 1970-01-01 [cit. 2023-12-03]. Dostupné online. 
  36. ↑ Ropné laguny: nejtišší ekologická katastrofa Česka | Sedmá generaceSedmá generace. Sedmá generace [online]. 2019-06-23 [cit. 2023-12-03]. Dostupné online. 
  37. ↑ a b KUBÁTOVÁ, Zuzana. Chemička u řeky? Ekologové se diví. arnika.org [online]. [cit. 2023-12-03]. Dostupné online. 
  38. ↑ Ostramo, polozapomenutá ostravská katastrofa. E15.cz [online]. [cit. 2023-12-03]. Dostupné online. 
  39. ↑ Volební období 2010 - 2014. Ostrava.cz [online]. [cit. 2023-12-01]. Dostupné online. 
  40. ↑ OSTRAVA. Transkorekta staví v Ostravě novou chemičku za 300 milionů korun. arnika.org [online]. [cit. 2023-12-03]. Dostupné online. 
  41. ↑ DotaceEU - Odstranění staré ekologické zátěže v lokalitě bývalé rafinerie OSTRAMO v Ostravě - 1. etapa. dotaceeu.cz [online]. [cit. 2023-12-01]. Dostupné online. 
  42. ↑ BERAN, Ing. Pavel. Zaniklé obce po roce 1945. www.zanikleobce.cz [online]. 2006-27-02 [cit. 2023-11-27]. Dostupné online. 
  43. ↑ Židé a Morava: sborník z konference konané v Muzeu Kroměřížska 13. listopadu 2002. Příprava vydání Petr Pálka, Muzeum Kroměřížska. vyd. 1. vyd. Kroměříž: Muzeum Kroměřížska 256 s. ISBN 978-80-85945-35-5. 
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ostramo&oldid=24245371“