Přeskočit na obsah

Africký národní kongres

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Africký národní kongres
Logo
Datum založení8. ledna 1912
PředsedaCyril Ramaphosa
MístopředsedaPaul Mashatile
Generální tajemníkFikile Mbalula
ZakladatelJohn Langalibalele Dube
Pixley ka Isaka Seme
Sol Plaatje
SídloLuthuli House, 54 Sauer Street, Johannesburg
Ideologiesociální demokracie[1]
africký nacionalismus[2][3]
Politická pozicestředolevice
Mezinárodní org.Socialistická internacionála[4]
Mládežnická org.Liga mládeže ANC
Počet členů661 000 (2022)[5]
Barvyčerná, zelená, žlutá
Oficiální webwww.anc1912.org.za
Zisk mandátů ve volbách
Národní shromáždění
159/400
Národní rada provincií
43/90
Panafrický parlament
3/5
Sbory v provinciích
255/487
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Vlajka kongresu

Africký národní kongres (ANC) je politická strana v Jihoafrické republice. Vznikla z osvobozeneckého hnutí proti apartheidu. V roce 1994, v prvních všeobecných volbách po pádu režimu, ANC zvítězila a od té doby je vládní stranou země. Prvním prezidentem za ANC byl zvolen Nelson Mandela (1994–1999). Následovali jeho spolustraníci Thabo Mbeki (1999–2008), Kgalema Motlanthe (2008–2009), Jacob Zuma (2009–2018) a Cyril Ramaphosa (2018–).

Strana byla založena v roce 1912 ve městě Bloemfontein coby Jihoafrický domorodý národní kongres. Jejím hlavním účelem byla obhajoba práv černých Jihoafričanů. Poté, co se vlády po volbách z roku 1948 chopila Národní strana, byl hlavním cílem ANC boj proti institucionalizaci apartheidu. ANC na začátku padesátých let začala pořádat masové demonstrace a aktivity občanské neposlušnosti. Mezi lety 1960 a 1990 byla strana vládou Jihoafrické republiky zakázána. K zákazu došlo krátce poté, co byl policií spáchán masakr v Sharpeville. Vedení strany v tomto období uprchlo do exilu v Lusace (Zambie), zatímco aktivní členové byli zatýkáni a uvězněni ve věznici na Robben Island. Za těchto podmínek vedení ANC zvolilo taktiku sabotáží a partyzánské války, k čemuž za pomoci Komunistické strany Jihoafrické republiky vytvořilo své ozbrojené křídlo Umkhonto we Sizwe. ANC byl následně oficiálně označen Jihoafrickou republikou, Spojeným královstvím a Spojenými státy americkými za teroristické hnutí.

V roce 1990 byl zákaz působení ANC zrušen. Následně strana sehrála zásadní roli ve vyjednávání o konci apartheidu. Po pádu apartheidu se ANC stal dominantní politickou silou v zemi. V politické rovině je součástí tripartitní aliance, kde vedle ANC je také Komunistická strana Jihoafrické republiky a Kongres jihoafrických odborů. Nicméně voleb se z nich účastní pouze ANC, komunisté a odbory následně výměnou dostávají vládní funkce. Od roku 2004 je zaznamenán pozvolný pokles voličské podpory. V komunálních volbách v roce 2021 podpora strany poprvé v historii klesla pod 50 %.[6] Ve všeobecných volbách 2024 ANC poprvé přišla o většinu i v parlamentu (se 41 % hlasů ale zůstala nejsilnější stranou). ANC se i přesto udržela u moci tím, že vytvořila velkou koalici národní jednoty. V ní je zastoupena i dříve opoziční Demokratická aliance a další menší strany.[7]

Historie ANC

[editovat | editovat zdroj]

Založení a počátky strany (1912–1947)

[editovat | editovat zdroj]

Strana byla založena 8. ledna 1912 v Bloemfonteinu jako Jihoafrický domorodý národní kongres (SANNC) na ochranu práv černých obyvatel v Jihoafrické republice. Mezi zakládající členy se počítají John Dube (první prezident strany), básník a spisovatel Sol Plaatje, Pixley ka Isaka Seme a Walter Rubusana. ANC se od svého založení ztotožňuje s prohlášením, které pronesl Pixley ka Isama Seke v roce 1911: „Zapomeňme na všechny historické rozdíly mezi Afrikánci a spojme se v jednu národní organizaci.“ Zakladatelé pocházeli ze vzdělaných a konzervativních vrstev společnosti.Kolem roku 1920 strana změnila taktiku z podávání peticí na protesty formou nenásilného odporu proti projevům rasové segregace. V roce 1923 došlo k přejmenování na Africký národní kongres (ANC). Roku 1927 se předsedou strany stal Josiah Gumede, který podpořil masový nábor členů a začal spolupracovat s Komunistickou stranou Jihoafrické unie.[8][9] Nicméně již v roce 1930 byl z funkce odvolán a ve straně znovu převládlo tradicionalistické křídlo.[10]

V období apartheidu (1948–1960)

[editovat | editovat zdroj]

Ve čtyřicátých letech se ke Gumedeho levicové politice vrátil nový předseda ANC Alfred Bitini Xuma. Ten začal spolupracovat s odbory a také založil mládežnickou organizaci Ligu mládeže ANC. V té vyrůstala nová generace aktivistů, mezi nimiž byli také Walter Sisulu, Nelson Mandela nebo Oliver Tambo. Poté, co v roce 1948 vyhrála volby Národní strana a zavedla apartheid, zvláště nová generace v ANC podpořila program přímých akcí. Pořádali tak masové stávky a bojkoty.[11] Protesty vyvrcholily v první polovině padesátých let. V roce 1955 se sešel multietnický Kongres lidu. Šlo o neoficiální těleso spojující různé skupiny bojující proti apartheidu. Z něho se poté vyvinula politická Aliance kongresu. Výsledkem jednání kongresu byla tzv. Charta svobody.

V březnu 1960 se odehrál masakr v Sharpeville a ANC byla následně na třicet let zakázána. Vedení strany uprchlo do exilu v Lusace (Zambie) a v JAR nadále fungovali jako podzemní osvobozenecké hnutí. De facto vůdcem byl Oliver Tambo, jelikož předseda strany Albert Lutuli byl v Zululandu v domácím vězení. V exilu se ANC ještě více propojilo s Komunistickou stranou JAR, která bylo rovněž zakázána.[12]

Exil a vytvoření Umkhonto we Sizwe (1961–1989)

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1961, částečně v reakci na masakr v Sharpeville, vznikl vojenský orgán nazvaný Umkhonto we Sizwe (Kopí národa, zkráceně MK), jako prostředek pro ozbrojený boj proti apartheidu. Jako ozbrojené křídlo ANC byl formálně uznán v říjnu 1962. K zakladatelům této organizace patřil i Nelson Mandela.[13]

V první polovině 60. let prováděl MK sabotáže, zejména bombové útoky na opuštěná vládní zařízení. Jak však ANC omezovalo svou přítomnost v Jižní Africe, kádry MK byly omezeny na výcvikové tábory v Tanzanii a sousedních zemích. Až v 70. letech se podmínky pro ozbrojený boj zlepšily, zejména po nepokojích v Sowetu v roce 1976, kdy tisíce studentů překročily hranice, aby hledali vojenský výcvik. Partyzánská aktivita MK v Jižní Africe během tohoto období rostla (jeden z odhadů zaznamenal nárůst z 23 incidentů v roce 1977 na 136 incidentů v roce 1985). Ve druhé polovině 80. let bylo při těchto útocích zabito i několik jihoafrických civilistů.[14]

Během tohoto období vedly aktivity MK vlády Margaret Thatcherové a Ronalda Reagana k odsouzení ANC jako teroristické organizace. Postoj západních režimů souvisel i s kontextem studené války a se značným množstvím podpory – finanční i technické – kterou ANC dostával od Sovětského svazu.[15]

Vývoj od roku 1990

[editovat | editovat zdroj]

Od poloviny osmdesátých let stále sílil mezinárodní tlak na ukončení apartheidu a hledání vnitřního partnera pro vyjednávání. ANC bylo myslitelnou volbou, ale problém byl v jejich neochotě se vzdát ozbrojeného boje. Po úvodních jednáních se prezident JAR Frederik Willem de Klerk v roce 1990 rozhodl zrušit zákaz ANC a ostatních politických stran. To vedlo také k propuštění politických vězňů, včetně Nelsona Mandely. Na jednání do země přicestovalo také exilové vedení ANC. V srpnu 1990 se ANC zavázalo k ukončení ozbrojených akcí, čímž se otevřely dveře diplomacii. Nicméně jiné skupiny násilí neopustily a tak pokračovalo i v dalších letech, což značně komplikovalo vyjednávání. Dohoda tak byla uzavřena až v listopadu 1993.

V roce 1994 se uskutečnily podle prozatímní demokratické ústavy první všerasové volby, ve kterých získal většinu ANC – 66,7 % hlasů. Byla vytvořena celonárodní vláda národního porozumění a Nelson Mandela se stal prvním černošským prezidentem v dějinách země. V roce 1996 byla přijata definitivní demokratická ústava JAR. ANC získal v prvních volbách zejména hlasy černošského obyvatelstva s výjimkou Zuluů, kteří volili stranu Inkatha Freedom Party.

ANC byl nejúspěšnější stranou i ve druhých parlamentních volbách, které se konaly v roce 1999. Získal v nich 66,4 % hlasů, tedy 226 ze 400 křesel. Ale ani tento počet nezajistil ANC ústavní většinu v parlamentu. To by totiž umožňovalo měnit jihoafrickou ústavu z roku 1996. Političtí komentátoři poukazovali, že dvoutřetinová většina je nebezpečná pro politický vývoj v zemi. Všechny vlády totiž potřebují silnou opozici. Navíc panoval názor, že jihoafrická ústava je liberálním dokumentem a není třeba ho výrazněji měnit.

V prvních i druhých volbách kandidoval ANC spolu s Jihoafrickou komunistickou stranou (SACP), což přispělo k určité části bělošského obyvatelstva nevolit ANC.

Následující čtyři roky se strana dostala pod silnou vnitropolitickou analýzu, která odhalila korupci ve všech vrstvách státní správy. I přesto však převládal názor, že strana vyhraje volby i v roce 2004. Největším překvapením byla provincie Limpopo, z které se ozývaly nejsilnější kritické hlasy. Byla dokonce první v počtu odevzdaných hlasů ANC, volilo ho více než 80% obyvatelstva. Celkově potom ANC získal přes 70% hlasů, tedy více než dvoutřetinovou většinu hlasů.

Ve volbách v roce 2009 ANC opět získal nejsilnější podporu a vyhrál. Nebude ale mít dvoutřetinovou ústavní většinu v Národním shromáždění. ANC získal 65,9 % hlasů a 9. května 2009 tak mohl zvolit za prezidenta Jihoafrické republiky svého předsedu Jacoba Zumu. Jihoafrická republika nyní čelí krizi a k zajištění stability Jacob Zuma prohlásil, že vítězství ANC nepřinese žádné dramatické změny v politice a ekonomice. ANC chce udržet spravedlivý a pro všechny dostupný růst, který zajistí dobrá zaměstnání a dlouhodobě fungující existenci.

Pozice

[editovat | editovat zdroj]

Ideologie

[editovat | editovat zdroj]

Vedení ANC označuej stranu za všelidovou stranu[16], čímž zastává celou řadu nejrůznějších postojů a tendencí, spíše než ucelenou ideologii.[17] Nelson Mandela o ANC v roce 1990 prohlásil: „ANC není politická strana. ANC vznikl jako kongres afrického lidu. Od začátku je koalicí lidí s různými politickými preferencemi. Někteří mohou podporovat volný trh, jiní socialismus. Někteří jsou konzervativci, další liberálové. Jediné co nás spojuje, je boj proti rasové segregaci a útlaku. Otázka zastávané ideologie se neřeší. Pokud by se řešila, znamenalo by to rozpad ANC.“[18]

I po pádu apartheidu se ANC stále označoval za osvobozenecké hnutí. Chtěl dosáhnout kompletního osvobození občanů od diskriminace a útlaku. Charta svobody z roku 1955 zůstala základním ideovým dokumentem strany.[19]

ANC také zastává postoj antirasismu, kdy se vymezuje vůči jakýmkoliv projevům rasismu, tribalismu nebo etnickému exkluzivismu nebo šovinismu.[20][21]

V roce 1969 se v tanzánském městě Morogoro ANC zavázala provést „Národní demokratickou revoluci (NDR), která – zničí stávající sociální a ekonomické vztahy – s sebou přinese nápravu historických křivd spáchaných na domorodé většině, a položí tak základ pro nový – a hlubší internacionalistický – přístup“.[22] Pro část strany byla NDR nástrojem, jak spojit primární usilí ANC, tj. boj proti kolonialismu a apartheidu, se sekundárním cílem, tj. zavedení socialismu v JAR a ve světě. ANC je členem Socialistické internacionály a velmi úzce spolupracuje s jihoafrickými komunisty. Boj za národní sebeurčení měl v této logice vést k socialistické revoluci (třídnímu boji).[23] Po pádu apartheidu došlo k různým interpretacím tohoto závazku. Část strany trvá na pokračování boje za socialismus, zatímco především vedení strany toto chápe jako zejména podporu černošské většiny i v systému tržního kapitalismu.

Od roku 1994 vlády ANC inklinovaly k státnímu zasahování do ekonomiky. Již v prvním ekonomickém programu z roku 1994 představily státem řízené návrhy na odstranění ekonomické nerovnosti způsobené kolonialismem a apartheidem. Toho chtěl stát dosáhnout hlavně třemi kroky: pozemkovou reformou, částečně plánovanou ekonomikou a státním investováním do infrastruktury a zajišťováním základních služeb (veřejné školství, veřejné zdravotnictví).[24] Původní ekonomický program byl ale nahrazen novým již v roce 1996. Ten byl naopak silně neoliberální. Plně ho začal prosazovat prezident Thabo Mbeki, a to i přes odpor partnerů ANC, komunistů a odborů.[25][26] Pnutí mezi představami preference neoliberalismu a státní intervence v ekonomice pokračovalo i v dalších letech. V roce 2013 kvůli prosazování neoliberalismu z tripartitní aliance vystoupily největší odbory v zemi, Národní svaz kovodělníků Jižní Afriky.[27] ANC přesto nikdy neprosazoval dokonalý tržní kapitalismus a stále do značné míry zasahoval do ekonomiky země.

Politika Afrického národního kongresu

[editovat | editovat zdroj]

Základním politickým dokumentem ANC je Charta svobody, která byla přijata Kongresem lidu v roce 1955. Charta svobody prohlašuje:

  • Vládnoucí silou musí být lid
  • Všechny národnostní skupiny, kmeny a obyvatelé musí mít stejná práva
  • Lidé se musí podílet na bohatství země
  • Půda bude společně sdílená těmi, kteří na ni pracují
  • Všichni si budou stejně rovni před právem země
  • Všichni budou mít zaručena stejná lidská práva
  • Bude zajištěna práce a bezpečnost
  • Otevření vzdělávacích a kulturních institucí pro všechny
  • Zajistit bezpečné a komfortní domy
  • Zajistit mír a přátelství

V roce 1994 ANC schválil Program přestavby a rozvoje jako základní politický rámec vedoucí k proměně Jihoafrické republiky. Hlavními body programu jsou:

  • Vyřešení základních potřeb
  • Rozvíjet naše lidské zdroje
  • Zajistit rozvoj ekonomiky
  • Vytvořit demokratický stát a demokratickou společnost

Struktura a složení Afrického národního kongresu

[editovat | editovat zdroj]
  • Pobočky jsou základními celky ANC, kde se členové podílejí na aktivitě ANC a politických diskuzích. Pobočka je představitelem společnosti, reprezentující její práva, vyjadřující její snahu a sjednocující je ke společné snaze na místním rozvoji. Každá pobočka volí výkonný výbor na každoročním Generálním shromáždění.
  • Regionální výkonný výbor je volen na Regionální konferenci každé dva roky. Reprezentuje regionální pobočky.
  • Okresní výkonný výbor je volen na Okresní konferenci každé tři roky a reprezentuje okresní pobočky.
  • Národní výkonný výbor (NEC) je nejvyšší orgán ANC mezi konferencemi a má zodpovědnost za vedení organizace. Je volen každých pět let na Národní konferenci. NEC volí Národní výbor práce – orgán z vlastních řad na koordinaci práce představující každodenní potřebu.
  • Národní konference se koná každých pět let. Je to nejvyšší článek ANC vydávající rozhodnutí. Zástupci poboček představují 90% hlasující delegace na Národní konferenci. Národní generální rada se schází mezi Národními konferencemi k zhodnocení programu celého politického hnutí.
  • Liga žen ANC plní funkci autonomní části uvnitř celé struktury ANC. Objektivně brání a podporuje práva žen proti všem formám útlaku a zajišťuje úlohu ženy v plné roli organizačního života. Liga žen je zpřístupněna všem ženám, které jsou členkami ANC.
  • Liga mládeže ANC plní také roli autonomní části, s cílem sjednotit a vést mládež ke konfrontaci a jednání s problémy, kterým čelí a k zajištění plnohodnotnému přispění snahy ANC. Členství je otevřeno všem obyvatelům ve věku mezi 14 a 35 lety.

Mezi nejvýznamnější představitele strany patřili a patří: Albert Lutuli, Nelson Mandela, Thabo Mbeki, Walter Sisulu, Oliver Tambo, Jacob Zuma a Kgalema Motlanthe.

Volební výsledky

[editovat | editovat zdroj]

Volby do Národního shromáždění

[editovat | editovat zdroj]
Volby Lídr Počet hlasů Hlasy % Mandátů Změna
1994 Nelson Mandela 12 237 655 62,65
252/400
▲ 252
1999 Thabo Mbeki 10 601 330 66,35
266/400
▲ 14
2004 10 880 915 69,69
279/400
▲ 13
2009 Jacob Zuma 11 650 748 65,9
264/400
▼ 15
2014 11 436 921 62,15
249/400
▼ 15
2019 Cyril Ramaphosa 10 026 475 57,5
230/400
▼ 19
2024 6 459 683 40,18
159/400
▼ 71

Volby do Národní rady provincií

[editovat | editovat zdroj]
Volby Lídr Mandátů Změna
1994 Nelson Mandela
60/90
▲ 60
1999 Thabo Mbeki
63/90
▲ 3
2004
65/90
▲ 2
2009 Jacob Zuma
62/90
▼ 3
2014
60/90
▼ 2
2019 Cyril Ramaphosa
54/90
▼ 6
2024
43/90
▼ 11

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku African National Congress na anglické Wikipedii.

  1. ↑ South Africa • Africa Elects [online]. [cit. 2024-11-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ One Hundred Years of the ANC: Debating liberation histories today. [s.l.]: Wits University Press Dostupné online. ISBN 978-1-86814-573-7. DOI 10.18772/22012115737. DOI: 10.18772/22012115737. 
  3. ↑ FATTON, Robert. The African National Congress of South Africa: The Limitations of a Revolutionary Strategy. Canadian Journal of African Studies / Revue Canadienne des Études Africaines. 1984, roč. 18, čís. 3, s. 593–608. Dostupné online [cit. 2024-11-05]. ISSN 0008-3968. DOI 10.2307/484771. 
  4. ↑ Umrabulo - Issue No 30, 3rd Quarter 2007. web.archive.org [online]. 2011-09-24 [cit. 2024-11-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-09-24. 
  5. ↑ EYAAZ. Existential crisis — ANC membership drops by more than one third in five years [online]. 2022-12-18 [cit. 2024-11-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ ANC Support Falls Below 50% for First Time in South African Vote. Bloomberg.com. 2021-11-04. Dostupné online [cit. 2024-11-05]. (anglicky) 
  7. ↑ Prezident JAR představil vládu národní jednoty, je v ní i dosavadní opozice. www.seznamzpravy.cz [online]. 2024-07-01 [cit. 2024-11-05]. Dostupné online. 
  8. ↑ LODGE, Tom. Black Politics in South Africa Since 1945. [s.l.]: Ravan Press 389 s. Dostupné online. ISBN 978-0-86975-152-7. (anglicky) Google-Books-ID: AY5tmwEACAAJ. 
  9. ↑ BUTLER, Anthony. The Idea of the ANC. [s.l.]: Jacana Media 146 s. Dostupné online. ISBN 978-1-4314-0578-7. (anglicky) Google-Books-ID: WHziM0wtGgkC. 
  10. ↑ SUTTNER, Raymond. The African National Congress centenary: a long and difficult journey. International Affairs (Royal Institute of International Affairs 1944-). 2012, roč. 88, čís. 4, s. 719–738. Dostupné online [cit. 2024-11-05]. ISSN 0020-5850. 
  11. ↑ Policy Documents 1949: 38th National Conference: Programme Of Action: Statement of Policy Adopted – ANC [online]. [cit. 2024-11-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. ↑ ELLIS, Stephen. External Mission: The ANC in Exile, 1960-1990. [s.l.]: Oxford University Press 397 s. Dostupné online. ISBN 978-0-19-933061-4. (anglicky) Google-Books-ID: YdlMAgAAQBAJ. 
  13. ↑ academic.oup.com [online]. [cit. 2024-11-05]. Dostupné online. DOI 10.1093/pastj/gtz030. 
  14. ↑ South African Military History Society - Journal- UMKHONTO WE SIZWE. samilitaryhistory.org [online]. [cit. 2024-11-05]. Dostupné online. 
  15. ↑ SHUBIN, Vladimir. The Soviet Union/Russian Federation's Relations with South Africa, with Special Reference to the Period since 1980. African Affairs. 1996, roč. 95, čís. 378, s. 5–30. Dostupné online [cit. 2024-11-05]. ISSN 0001-9909. 
  16. ↑ DUARTE, Jessie. ANC policy remains the broad church for all South Africans. Daily Maverick [online]. 2018-10-30 [cit. 2024-11-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  17. ↑ SOUTHALL, Roger. The 'Dominant Party Debate' in South Africa. Africa Spectrum. 2005, roč. 40, čís. 1, s. 61–82. Dostupné online [cit. 2024-11-06]. ISSN 0002-0397. 
  18. ↑ "We'll never fold our arms in the face of the evil of... apartheid". washingtonpost.com [online]. 1990-06-27 [cit. 2024-11-06]. Dostupné online. 
  19. ↑ About ANC – ANC [online]. [cit. 2024-11-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  20. ↑ BUTLER, Anthony. How Democratic Is the African National Congress?. Journal of Southern African Studies. 2005, roč. 31, čís. 4, s. 719–736. Dostupné online [cit. 2024-11-06]. ISSN 0305-7070. 
  21. ↑ NDEBELE, Nhlanhla. The African National Congress and the policy of non-racialism: A study of the membership issue. Politikon. 2002-11, roč. 29, čís. 2, s. 133–146. Dostupné online [cit. 2024-11-06]. ISSN 0258-9346. DOI 10.1080/0258934022000027763. (anglicky) 
  22. ↑ https://renewal.anc1912.org.za/assets/Documents/Morogoro%20Conference%201969%20Strategy%20&%20Tactics%20Report.pdf
  23. ↑ https://www.sahistory.org.za/sites/default/files/The%20South%20African%20Working%20Class%20and%20the%20National%20Democratic%20Revolution.pdf
  24. ↑ https://www.sahistory.org.za/sites/default/files/the_reconstruction_and_development_programm_1994.pdf
  25. ↑ The ideological differences within the Tripartite Alliance: What now for the left? : IMC-SA. web.archive.org [online]. 2008-06-24 [cit. 2024-11-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2008-06-24. 
  26. ↑ SOUTHALL, Roger J.; WOOD, Geoffrey. COSATU, the ANC and the Election: Whither the Alliance?. Transformation: Critical Perspectives on Southern Africa. 1999, čís. 38, s. 68–81. Dostupné online [cit. 2024-11-06]. (anglicky) 
  27. ↑ South Africa’s Biggest Trade Union Pulls Its Support for A.N.C. - The New York Times. ghostarchive.org [online]. [cit. 2024-11-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-12-29. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Horáková, Hana : Národ, kultura a etnicita v postapartheidní Jižní Africe, Hradec Králové : Gaudeamus, 2007
  • Zimák, Alexandr : Jihoafrická republika, Praha : Libri, 2003
  • Harwood, Ronald : Mandela, New York : Plume, 1987
  • Keller, Edmond J. : South Africa in Southern Africa : domestic change and international conflict, Boulder : Lynne Rienner, 1989

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Africký_národní_kongres&oldid=24393448“