Pak Čong-hui

Pak Čong-hui
Pak Čong-hui
3. Prezident Jižní Koreje
	Ve funkci:; 24. března 1962 – 26. října 1979
Předchůdce	Jon Po-son
Nástupce	Čchoi Kju-ha
Stranická příslušnost
Členství	Democratic-Republican Party
Narození	14. listopadu 1917; Kumi, Korea
Úmrtí	26. října 1979 (ve věku 61 let); Soul, Jižní Korea
Příčina úmrtí	střelná rána
Místo pohřbení	Seoul National Cemetery
Choť	Yuk Young-soo
Rodiče	Park Seong-bin a Baek Nam-ui
Děti	Park Geun-ryeong; Park Ji-man; Pak Kun-hje; Park Jae-ok
Příbuzní	Park Jae-hee, Park Sang-hee, Park Dong-hee, Park Han-saeng, Park Mu-hee a Park Gwi-hee (sourozenci)
Alma mater	Akademie japonské císařské armády; Manchukuo Army Military Academy; Korea Military Academy
Profese	politik a armádní důstojník
Náboženství	Buddhismus
Ocenění	Řád Rajamitrabhorn; Záslužná legie; Řád královny ze Sáby; Řád José Matíase Delgada; Řád osvoboditele generála San Martína; … více na Wikidatech
Podpis
Commons	Park Chung-hee
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Pak Čong-hui (též Pak Čong-hi,^[1]^[2] 박정희, angl. přepisem Park Chung-hee, 14. listopadu 1917 – 26. října 1979) byl jihokorejský voják a státník. V letech 1961–1979 byl diktátorem, z toho v letech 1963–1979 oficiálně prezidentem Jižní Koreje. Moci se chopil roku 1961 vojenským převratem. V roce 1968 se ho pokusila v tzv. útoku na Modrý dům odstranit Severní Korea. Svou diktaturu ještě utužil po roce 1971, kdy měl původně ve funkci skončit. Roku 1979 byl zavražděn vlastní tajnou službou. Během své autoritativní vlády učinil jihokorejskou ekonomiku jednou z nejsilnějších na světě, zejména díky němu se stala jedním z asijských „tygrů“. Roku 1999 ho časopis Time zařadil mezi 10 nejvýznamnějších Asiatů 20. století.

Biografie

Po pádu prvního jihokorejského prezidenta I Sung-mana se země zmítala v chaosu. Ekonomika byla ve špatném stavu, novému prezidentu ani premiérovi se nedařilo sestavit funkční vládu, policie, o niž se I Sung-man opíral, byla demoralizovaná a studentské hnutí, které přinutilo I Sung-mana rezignovat, se stále více revolucionalizovalo. V této atmosféře provedl Pak Čong-hui vojenský puč. Základem jeho vlády se stala nově zřízená tajná policie (KCIA), která měla pravomoc zatýkat „nepřátele vlády a režimu“, běžné bylo i mučení. Na přání americké administrativy pak nicméně formálně zcivilnil svou vládu a stal se roku 1963 prezidentem. Původně slíbil, že odejde z funkce roku 1971, ale slib nedodržel, naopak poté režim ještě více vzdálil demokracii: vyhlásil stanné právo, rozpustil parlament, stanovil novou ústavu Yushin a zesílil cenzuru. Již předtím však ústavně zaručené svobody byly spíše jen formálními proklamacemi. Pak byl zvolen třikrát při přímých prezidentských volbách na post prezidenta, pokaždé s více než 80 % hlasy^[3]. Po roce 1972 další přímá volba však již nebyla možná, proto volby kontroloval až do svého zavraždění v roce 1979. Avšak nepřímá volba prezidenta nezměnila do roku 1987^[3].

Zatímco v počátcích vlády měl Pak ve veřejnosti spíše podporu, po roce 1971 ji rychle ztrácel. Nespokojenost vyvrcholila mohutnými demonstracemi roku 1979, které organizovaly především studenti (tzv. Pu-Ma nepokoje). Na 400 lidí bylo zatčeno, nepokoje však neustávaly, demonstranti začali útočit na policejní stanice i sídla vládnoucí strany. Během vrcholných nepokojů byl Pak zavražděn šéfem tajné služby Kim Čä-gjuem. Ten se hájil vlastenectvím a tím, že Pak byl překážkou na cestě k demokracii. Průběh atentátu a jeho motivy jsou ovšem dodnes nejasné.

Pakova zahraniční politika stála, stejně jako u jeho předchůdců, na těsných vztazích se Spojenými státy. S tím souviselo i jihokorejské angažmá ve vietnamské válce, Pak poslal do Vietnamu 320 tisíc vojáků.

Jeho dcera Pak Kun-hje se stala rovněž významnou političkou, v letech 2013–2017 byla prezidentkou Jižní Koreje.

Rozvoj ekonomiky

Pakův hlavní přínos byl v ekonomické oblasti. Rozhodl se vybudovat silně exportní a vládou přísně kontrolovanou ekonomiku. Nešlo ale plánované hospodářství sovětského typu – stát podporoval soukromé podnikání, sám řídil jen bankovní sektor a investice. Rozsáhlé budování infrastruktury Pak financoval především z japonských investic, s čímž byla spojena normalizace korejsko-japonských vztahů, která vyvrcholila smlouvou o vzájemných vztazích z roku 1965. To ovšem budilo nechuť v korejské veřejnosti, která byla po dlouhé japonské kolonizaci silně protijaponsky naladěná.

Po korejské válce se Jižní Korea nacházela ve velké chudobě. Pak se rozhodl zaměřit na těžký a chemický průmysl. V industrializaci se mohl opřít o kvalitní a spolehlivou pracovní sílu, neboť korejský lid byl odhodlaný pracovat s vidinou lepšího života pro jejich děti. V této době se Jižní Korea potýkala s otázkou lidských práv. Pak Čong-hui chtěl být se svým plánem obrody ekonomiky úspěšný, protože doufal, že tak zlehčí jeho prohřešky proti svobodě, demokracii a lidským právům.

Vyznamenání

Argentina Argentina
- velkokříž s řetězem Řádu osvoboditele generála San Martína
Filipíny Filipíny
- řetěz Řádu Sikatuna
Kambodža Kambodža
- velkokříž Královského řádu Kambodže
Malajsie Malajsie
- velkokříž s řetězem Řádu říšské koruny
Mexiko Mexiko
- řádový řetěz Řádu aztéckého orla
Německo Německo
- velkokříž speciální třídy Záslužného řádu Spolkové republiky Německo
Nizozemsko Nizozemsko
- velkokříž Řádu nizozemského lva
Rakousko Rakousko
- velkohvězda Čestného odznaku Za zásluhy o Rakouskou republiku
Thajsko Thajsko
- řetěz Řádu Rajamitrabhorn
Tchaj-wan Tchaj-wan
- speciální velkostuha Řádu příznivých oblaků

Reference

↑ První slova první ženy v čele Jižní Koreje mířila k severnímu sousedovi. ČT24 [online]. 25. 2. 2013 [cit. 2024-09-05]. Dostupné online.
↑ Velká kniha příběhů pro XXI. století. Praha: Albatros Media a. s., 2012. ISBN 978-80-259-0097-0. S. 317.
↑ ^a ^b NOHLEN, D., GROTZ, F., & HARTMANN, C. South East Asia, East Asia, and the South Pacific. In Elections in Asia and the Pacific : A Data Handbook. 2. vyd. [s.l.]: OUP Oxford, 2001.

Literatura

Clifford, Mark L. (1993). Troubled Tiger: Businessmen, Bureaucrats and Generals in South Korea. Armonk, New York: M.E. Sharpe. ISBN 978-0-7656-0141-4.
Kim, Byung-kook and Ezra F. Vogel, ed. (2011). The Park Chung Hee Era: The Transformation of South Korea. Harvard University Press. ISBN 978-0-674-05820-0.
Kim, Hyung-A (2003). Korea's Development Under Park Chung Hee. Routledge. ISBN 978-0-415-32329-1.
Kim, Hyung-A and Clark W. Sorensen, ed. (2011). Reassessing the Park Chung Hee Era, 1961-1979. Center for Korea Studies, University of Washington. ISBN 978-0-295-99140-5.
Lee, Byeong-cheon (2005). Developmental Dictatorship and The Park Chung-Hee Era: The Shaping of Modernity in the Republic of Korea. Paramus, New Jersey: Homa & Sekey Books. ISBN 978-1-931907-35-4.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Pak Čong-hui na Wikimedia Commons
Heslo v Encyklopedii Britannica

[1] První slova první ženy v čele Jižní Koreje mířila k severnímu sousedovi. ČT24 [online]. 25. 2. 2013 [cit. 2024-09-05]. Dostupné online.

[2] Velká kniha příběhů pro XXI. století. Praha: Albatros Media a. s., 2012. ISBN 978-80-259-0097-0. S. 317.

[:0-3] NOHLEN, D., GROTZ, F., & HARTMANN, C. South East Asia, East Asia, and the South Pacific. In Elections in Asia and the Pacific : A Data Handbook. 2. vyd. [s.l.]: OUP Oxford, 2001.

[1]

[2]

[3]

Prezidenti Jižní Koreje

seznam prezidentů

I Sung-man (1948–1960) Jun Po-son (1960–1962) Pak Čong-hui (1962–1979) Čchoi Kju-ha (1979–1980) Čon Du-hwan (1980–1988) No Tche-u (1988–1993) Kim Jong-sam (1993–1998) Kim Te-džung (1998–2003) No Mu-hjon (2003–2008) I Mjong-bak (2008–2013) Pak Kun-hje (2013–2017) Mun Če-in (2017–2022) Jun Sok-jol (od 2022)